Zemědělští blázni

Bratislava 31. januára 2022 (HSP/Vidlakovy kydy/Foto:TASR-Lukáš Grinaj)

Článok z kategórie Česky

V posledních týdnech jsem se zde několikrát vracel k naší nové vládě a její zemědělské politice zaměřené na malé zemědělce do padesáti hektarů. Mnohokrát jsem upozorňoval, že v dnešní zemědělské realitě se na pěstování obilí může uživit někdo, kdo má alespoň 500 hektarů a všichni co mají menší výměry, tak to dělají víceméně jako koníček a musejí se živit i jinak, protože by si nevydělali

Tvrdil jsem, že na malé výměře se nemůže uživit skutečný zemědělec, ale jedině sklízeč dotací. Při dnešních výkupních cenách komodit a nákladech, které prostě reálně jsou, je nereálné mít z padesáti hektarů dostatečný příjem, aby člověk nemusel dělat ještě něco jiného.  Dá se to udělat jedině tak, že se stanete eko, bio, mladým zemědělcem, nebudete pěstovat nic drahého a náročného na práci, pokud možno si nepořídíte techniku, všechno si necháte udělat službou, naplníte literu dotačních podmínek a zařídíte si, aby vám z hektaru káplo víc než dvacet tisíc.

Naše zemědělství je stejné jako celý zbytek našeho světa – hybridní. Na jedné straně jsou produkční zemědělci, kteří mají 500 hektarů a obdělávají to ve dvou, pak tu máme různá družstva, co mají přes tisíc hektarů a kravín kde horko těžko drží živočišnou výrobu, pak tu máme velké koncerny, které to mají spočítané, ale vztah k půdě nemají a nakonec je tu malá menšina padesátihekarových farmářů, kteří se živí díky vysokým dotacím, ale moc toho nevyprodukují.

V celém tom výčtu posledních týdnů jsem zapomněl na jednu kategorii, které se vždycky jen tak letmo dotknu – o zemědělských bláznech.

Teď nejde o mě – já jsem podle starých měřítek spíš chalupník. Mám dům, mám zahrádku, která mě celkem uživí, mám pár prasátek, nestojí mě to moc času ani úsilí a tak mám čas pracovat pro jiné. Dneska budu mluvit o lidech, kteří jsou tak nějak mezi tím vším, kteří pěstují, chovají, obdělávají, k tomu chodí třeba do práce nebo žijí z podstaty , ale  mají jako hlavní motivaci idealismus.

Ono se to nezdá, ale v téhle zemi je kromě velkého množství udavačů, hajzlíků a rozesíračů, také velké množství idealistů. Člověku se někdy vlastně až nechce věřit, co všechno tu vzniká zadarmo ve volném čase, co zaplatil někdo prostě proto, že chtěl a nemusel. Takhle fungují vesnické jarmarky, takhle fungují výstavy v malých galeriích, takhle hrají a zpívají vesnické kapely, takhle se trénuje fotbal s dětmi, takhle vznikají mladí rybáři i mladí včelaři. Všude najdete nějakého blázna, který místo aby hrabal pod sebe a ve volném čase jel na Seychely, tak raději dělá pro děti letní tábor.

Zemědělství není výjimkou.

Víte, když jsem psal svůj článek o kolegovi, který si chce koupit od kláštera ty hektary, tak jsem článek vedl směrem, abych vám přiblížil, jak to bude za nové vlády fungovat s dotacemi a koho nejvíc bude takový byznys přitahovat. Ale zrovna tento kolega, kterého jsem si vzal do huby,  si tak příkrá slova osobně nezasloužil. Vložil jsem mu do úst něco, co neřekl.  Hodil jsem ho do stejného pytle jako ty různé Pražáky, co na Šumavě udržují louky, kasírují na tom pěkné peníze na dotacích, ale nikdy nic nevyprodukovali.  Jenže ono to není tak přímočaré. On konkrétně si nejspíš opravdu zařídí tolik dotací, kolik bude možné získat. Ale místo aby je utratil za veselý život, bude z toho nejspíš opravovat nějaký památkově chráněný objekt a nebo koupí krávy, aby měl hnůj. “Velké peníze na dotacích” narve do něčeho zemědělsky správného, ale ekonomicky nesmyslného… proč? Protože to tak má být…

Dneska chci napsat o těch, kteří zemědělčí, dělají co se dá i nedá, jen aby tu přežila slušná půda na které zároveň i něco vyroste..  a kteří to schytají asi nejvíc, protože každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.

Hele – v každé vesnici jsou. Všude je někdo, kdo poslouchal od táty, že jediné, co má skutečně cenu, je hlína  a to co na ní vyroste. Všechno ostatní je dočasné, všechny ty suroviny se jednou vytěží, všechno uhlí se jednou spálí, ba i ten uran dojde. Jediné, co tady bude od začátku do konce tohoto světa, je hlína, které se dá pomoci, aby plodila.

Takhle můj tchán obdělává svůj hektárek s bramborami a zeleninou. Jiní drží starý Zetor a obdělávají ve velkém lánu jeden proužek uprostřed (na vztek koncernovému agronomovi, kterému to překáží při práci), proto jiní chodí do práce a po večerech obdělávají 150 hektarů i když by to mohli pronajmout nějakému koncernu, mít jisté peníze a klid.

Přes všechny ekonomické poučky o výhodách velikosti, přes všechny byznysplány, přes sucho, mokro, přes směšné výkupní ceny masa, přes ještě směšnější yýkupní ceny mlíka, přes veterinární i hygienické předpisy, přes všechny překážky, pořád jsou v českém zemědělství zamotaní i lidi, kteří v něm cítí kořeny, kteří třicet let koukají, jak se dá půda drancovat, ale nepřidali se a ani to nevzdali. A je jich více než byste si mysleli.

Jsou tady lidi, kteří si samozřejmě požádají o všechny myslitelné dotace, ale neprožerou je. Pomocí nich si opravdu udělají použitelný výkrm prasátek nebo hovězího. Dají dohromady žlab na siláž, postaví boxy na hnůj, koupí si rozmetadlo a hnojí. Také si umějí rozdělit farmu na dvě, protože díky tomu dostanou něco navíc, ale nekoupí si za to auto pro manželku, ale nový seník, který nemá žádný ekonomický smysl, jen ten, že je to tak správně. Jsou zemědělci, kteří za dotace nepostavili penzion, ale moderní chlív, který nikdy nebude v černých číslech.

Proč to celé píšu…

Jednoho dne se nám všechny ty hříchy, kterých jsme se na půdě dopustili, vrátí. Jednoho dne si pokřivíme zemědělství tak, že ho dovedeme do průseru. Jednoho dne budeme s otevřenou pusou koukat na to, před čím varuju celé roky. Že není možné půdu jen dojit a myslet si, že se nic nestane. Máme k tomu kvalitně našlápnuto.

V té chvíli se budou dělat velká opatření. Vzpomeneme si na dávné předpisy, vzpomeneme si na celou řadu receptů jak vyšitých z revolučních knížek od Maa, někdo přijde a začne dělat pořádek. A já se trochu obávám, že při tom vylije vaničku i s dítětem. Že zglajchšaltuje nejen ty, co to programově dělali pro zisk, kdo na zemědělství jen rejžovali, ať už přes dotace nebo přes drancování půdy, ale vezme při tom i ty, kteří se na půdu nevykašlali. Vezme při tom i ty, kteří měli na prvním místě půdu, na druhém místě produkci a pak se možná někde se zajímali o dotace.

Pokud člověk nechce být naprostý disident, tak nějak se zbytkem společnosti spolupracovat musí. Já sice znám i pár mlynářů, kteří na svém domečku u vody žijí jako před sto lety… nemají ani zdravotní pojištění a vlastně nejsou ani tak ve mlýně, ale spíš v klášteře. Ale všichni ostatní jsou prostě zapsaní mezi chovateli, mají svoje IČO, dělají, co jim zákon umožňuje, jsou členy zemědělských komor a asociací, někteří vybudovali skutečně velký byznys, dělají to dobře a jejich jediný budoucí hřích bude v tom, že byli zapsaní ve stejném rejstříku jako ti, co drancovali a loupili, protože i tak se to dá podle zákona dělat.

Skutečné zemědělství se totiž nevejde do tabulek. To se musí žít. Můžete mít předpisy, ale jen ten, kdo tomu rozumí, tak udělá na správném místě mez, postará se o vodoteče a udělá si dobrý osevní postup na míru krajině, podnebí i místním podmínkám. Z tabulek snadno vyčtete,  kolik kdo bere na dotacích. Ale už tam málokdy najdete, co se za ně skutečně udělalo. Málokdy tam najdete, jestli se z nich stal skoro čistý zisk nebo nebo jestli díky nim existují pole pravidelně hnojená mrvou.

Psal jsem tu mnohokrát, že dnešní svět vás nutí dělat totéž, co ten nejhorší zemědělský ranař v okolí, protože pokud nebudete stejní, tak nebudete mít zisk, přijdete o farmu a koupí ji od vás právě ten, kdo drancoval a díky tomu vydělal. Psal jsem, že menším zlem jsou národní velké koncerny, které by měly být upřednostněny před globálními koncerny. Psal jsem, že zemědělství je závislé na komoditní burze a také na energetické burze, jak se to teď ukazuje. Psal jsem, že zemědělství je na jednu stranu mezinárodní a globální záležitost, ale zároveň zasahuje do každé vesnice.

Dnes bych chtěl ke svému zemědělskému výčtu přidat, že existují i idealisté. Od těch nejmenších vidláků,  přes větší soukromníky, jako jsou moji kolegové, kteří po práci obdělávají pole a pokud dostanou větší dotace, tak si za ně koupí krávu a ne Bavoráka, až po velké hráče, kteří přemýšlejí do budoucna, obnovují závlahy kolem Dyjákovic a dělají to proto, že se tu cítí být doma.

Až budu jednou dělat Vidlaturu, tak na ně nemíním zapomenout, protože to jsou právě oni, kdo prošlapávají cestičku něčemu udržitelnému. Protože všechno pomine. I naše velkolepá západní civilizace tu jednou nebude a všechny její vymoženosti půjdou do kopru… Jediné, co má cenu, je hlína a to co na ní vyroste.

Prosím pamatujte si to všichni, co třeba jednou budete mít možnost o věci rozhodnout. Všichni nepatří do jednoho pytle a podle excelovské tabulky v ministerské kanceláři je nerozeznáte.  Při nápravě hříchů světa se dá nadělat i  spousta pitomostí. Nebylo by špatné, aby se bral ohled alespoň na to jediné skutečné bohatství každé země. Bohatství, které se nedá nikam odvézt, které se nedá outsorcovat do Číny, které tu zůstane i když nic jiného nebude. Když se pak vezme všechno jedním šmahem, tak se možná něco napraví, ale hodně se toho také zničí.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlákovykydy.