„Woke“ podle Freddieho de Boera, aneb definice, se kterou se dá pracovat

Bratislava 27. marca 2023 (HSP/Kechlibar/Foto:Twitter)

Milí čtenáři, máte-li stále ještě tu perverzní touhu navštěvovat sociální sítě, jistě jste se setkali s fenoménem, kterému provizorně říkám „definuj, šmudlo!“

Tento fenomén spočívá v tom, že nějaký diskutér, vesměs sám progresivec jako bič, vyjede po ostatních, aby laskavě přesně definovali, co je to vlastně „woke“. Někdy má i dost sebevědomí k tomu, aby celý ten pojem rovnou prohlásil za nesmyslný; a protože víceméně nikdo není schopen dokonale definovat společenské jevy na povel, následně se dotyčný zatváří vítězně jako kohout, který snesl hranaté vejce, a odejde středem.

Nemám tenhle druh gest rád. Je totiž patrné, že vyzyvatel sám dobře chápe, že politika nemá tak ostré a jasné definice jako matematika, a že úmyslně požaduje po svých protivnících nemožné, aby je ztrapnil. Navíc ta progresivní strana politického spektra beztak dělá to samé a ráda žongluje neurčitými pojmy jako „nenávist“, dokonce leckdy požaduje jejich zapsání do zákonů. Což už je průser, protože tam se s vágností definic najednou musejí popasovat nejen náhodní navštěvníci Twitteru, ale justiční systém, do jehož arzenálu přitom patří poměrně tvrdé a bolestivé tresty.

Nicméně jako všechny protivné jevy, i tenhle má svoji užitečnou stránku. Má smysl přemýšlet nad definicemi, i když jde třeba o společenské záležitosti, které nelze definovat úplně přesně a bezezbytku. Beze snahy o definici jevů totiž budeme mít tendenci sklouzat k línému uvažování, a to je cesta do pekel.

Tak tedy, co je a co není „woke“? Čím se ta ideologie a její stoupenci vyznačují?

Už nějakou dobu jsem přemýšlel o tom, že se pokusím s touto definicí popasovat, ale předběhl mě Freddie de Boer, levicový komentátor ze Substacku, kterému „wokesteři“ lezou krkem zhruba stejně jako mně. Odvedl dobrou práci, takže ji teď s dovolením trochu přetlumočím a dodám k ní svoje komentáře. V dalším dílu článku bychom se pak podívali na různé důsledky jevu.

Nuže, „woke“ podle FdB má následující charakteristiky.

Původ v akademické sféře. Pro wokismus je typické, že vzniká a šíří se nejprve na akademické půdě, ze které se teprve přelévá / rozrůstá do soukromého sektoru nebo nižších stupňů školství. Odtud si také přináší svůj prapodivný žargon (heteronormativní, cispatriarchát, intersekcionalita atd.), jehož hladké zvládnutí odlišuje vysoké ajatolláhy wokismu od pouhých řadových věřících.

Poznámka MK: Jasně viditelný jev i v České republice. Dalo by se identifikovat i několik konkrétních zdrojů (např. FHS UK), ale drobné šlahouny pronikají i do jiných, pragmatičtějších sfér. A co se obskurních výrazů týče, mým favoritem z poslední doby je „petromaskulinita“, se kterou nás seznámila neodolatelná Tereza Vlčková z iDnesu.

Tato akademičnost „wokismu“ je mimochodem dost velká změna proti dřívější historii levice, která se typicky organizovala v prostředí dělníků, hůře placených zaměstnanců atd. Společenské odcizení, které z toho vzniká, je reálné, a je to jeden z důvodů, proč teď tolik fyzicky pracujících lidí přeběhlo k různým pravicovým stranám.

Fixace na nehmotno. Wokesterům příliš nezáleží na konkrétních, hmatatelných jevech zde na zemi. Vysoká inflace, příliš drahé nemovitosti, cena energií, špatné výsledky škol v ghettech nebo mizerná dostupnost zdravotní péče ve vzdálených regionech … takové věci je takříkajíc vůbec „neserou“ a nezabývají se jimi. Na čem záleží, jsou slova a symboly. Slova a symboly, to je to, kolem čeho se točí „woke“ svět. Čert vem skutečnost, že Franta z Mostu nemůže sehnat zubaře pro svoji dceru; hlavně, aby ta holčička už v páté třídě věděla, že transženy jsou ženy.

Poznámka MK: Opět dobře viditelné i v českém rybníčku. Nikdy jsem neviděl, že by se na někoho „woke dav“ sesypal kvůli tomu, že jiným lidem způsobil nějaký konkrétní problém nebo škodu, vzal úplatek nebo něco podobného. Ne, vždycky jde o něco symbolického: slova, názory, postoje (-fobie, -ismy). Toto je mimochodem atribut, kterým má „wokeismus“ nejblíže k náboženství, ne-li přímo sektářství. Jeho kruciální hodnotou je spirituální čistota, ne nějaké přízemnosti typu jídla na stole, střechy nad hlavou a bezpečí na ulicích. Na rozdíl od náboženských hnutí ale nemůže svým stoupencům slibovat život věčný, což celé schéma poněkud oslabuje.

Toto je také důvod, proč „wokesteři“ vesměs nedokážou konkurovat v běžné demokratické politice a prosazují svoje zájmy stejně jako jiní lobbisté, tj. „zadními vrátky“, přes různé ministerské náměstky, grantové agentury a managementy firem. Jejich priority se totiž s potřebami průměrného voliče totálně míjejí, a tomu odpovídá jejich zisk hlasů ve volbách.

(Patrně nejvzornějším příkladem čistě woke strany na Západě je Feministická iniciativa působící ve Švédsku. Do parlamentu nemá šanci se dostat a nad limit se dostane jen při volbách do magistrátů ve velkých městech, kde je pošuků/yň dost.)

Analyticky strukturální, v aktivitě ale osobní. To zní trochu obskurně, musíme to tedy rozpitvat. Zhruba řečeno, „wokeismus“ vidí teoretické příčiny sociálních problémů v samotné struktuře společnosti, proto právě tak rád používá pojmy jako „patriarchát“ nebo „systémový rasismus“. V praxi se ale soustřeďuje na pronásledování a převýchovu jednotlivců, jejichž zodpovědnost zdůrazňuje. Za správné použití správných zájmen si v rámci „woke světa“ zodpovídá každý sám, stejně jako za to, aby si je dal do záhlaví životopisu.

Poznámka MK: není co dodat, snad jen to, že toto je velká slabina wokismu. Systémy, které příliš spoléhají na individuální sebedisciplínu, korodují nejdřív směrem k všeobecnému pokrytectví, kdy se požadovaná svatost jen předstírá, a následně k naprostému zhnusení populace, jež je pod tlakem nadřízených či dokonce zákonů nucena toto divadélko hrát. Pak jim hrozí podvracení ze strany někoho, jako byl začátkem 15. století Jan Hus, nebo ve 20. století řada protikomunistických disidentů, ochotných i přes veškerá rizika říci nahlas, že soudruh generální tajemník je nahý.

Bazírování na emocích – každý člověk má nějaké emoce, ale „woke“ hnutí je povyšuje nad všechny ostatní atributy života. Neříká-li vám někdo „ona“, i když máte vousy, tak „popírá vaši existenci“ atd.

Odsud plyne nechuť „wokesterů“ ke klasickým občanským svobodám, jako je svoboda projevu a shromažďování, protože jejich výkon může v praxi někomu způsobit emoční stres. Místo nich prosazují zcela nekompatibilní „právo nebýt uražen“ a „právo nebýt vyčleněn“, neboť jimi chráněné skupiny se musejí především dobře cítit.

Poznámka MK: Rozvést tuhle myšlenku by znamenalo napsat další článek navíc. Poznamenal bych aspoň to, že to “cítění” je nepřímé, on se těch černochů a indiánů nikdo moc neptá, jaký je jejich skutečný názor nebo problémy; spíš jde o to, jak si různí ti bojovníci zpoza kateder představují, že se ty jejich chráněné skupiny cítí.

Fatalismus – „woke“ hnutí je pesimistické. Na rozdíl od různých dřívějších levicových vizionářů, kteří snili o beztřídní společnosti, ideálním komunismu atd., považuje svět za víceméně beznadějně zkažený a prokletý. Všichni jsou rasisti, všechno je špatně, rasismus a jiné hříchy jsou rozlezlé skrznaskrz a prorůstají celou společnost. Dokonce i každý “spojenec” musí neustále přísně zkoumat sebe sama, zda nevědomky nešíří škodlivé stereotypy atd.

Poznámka MK: Na tomto atributu je podle mě nejvíce vidět vliv moderních sociálních sítí.

Doomsaying je populární a přitahuje pozornost. Ze svých mnohaletých autorských zkušeností musím konstatovat, že určité publikum se vás do tohoto systematicky negativistického přístupu snaží tlačit a někteří lidé se velice hlasitě a podrážděně ozývají, pokud se někdy odvážíte vyjádřit názor, že není úplně všechno v prdeli. (Typické reakce: „nechal se opít propagandou, dostal nové notičky, musí platit hypotéku, už to není starý X“ atd.) Toto je jedna z věcí, kterým jsem unikl trvalým odchodem ze sociálních sítí, a upřímně lituji všechny autory, kteří tomuto vytrvalému tlaku podléhají. Propadnout totálnímu škarohlídství je zatraceně vysoká cena za trochu čtenosti navíc.

„Wokesteři“ vůči tomuto jevu samozřejmě také nejsou imunní. Je to rovněž vážná slabina jejich hnutí, protože na depresi a beznaději se nedá založit skoro nic trvalejšího. Takový stav mysli maximálně občas inspiruje nějakého teroristu k nesmyslnému krveprolití.

Zjednodušování věci. Podle „wokes“ jsou politické otázky v zásadě otázky morální a tudíž jednoduché. Buď jsi zlý rasista, nebo hodný antirasista; až jednou hodní antirasisté převládnou, všechno bude jinak. Otázky typu „proč mají Somálci horší výsledky ve škole než Finové“ nejsou podle progresivců hluboké ani složité. Příčinou je prostě rasismus a řešením tedy naprosté vykořenění rasismu, tečka. Běda ti, zapochybuješ-li.

Poznámka MK: Další sektářská charakteristika, vycházející z přirozené lidské tendence hledat jednoduché odpovědi, ale velmi nebezpečná pro jakoukoliv snahu něco reálně zlepšit. Věci bývají málokdy tak jednoduché, jak je různí demagogové prezentují.

Je paradox, že zrovna s tímto přístupem se „wokismus“ tak silně prosadil v akademické sféře, která by měla správně být skeptická vůči všemu. Čím více takového uvažování, tím méně je to “akademie” a tím více “madrasa“.

Víra ve ctnost utlačovaných. Patříte-li podle „wokes“ do utlačované skupiny, získáváte tím na ctnosti. Rozhodně se nemůže stát, že byste si za své problémy mohli aspoň částečně sami. To by bylo “obviňování oběti” a tím pádem další těžký hřích na vaší straně.

Poznámka MK: Rozpor s realitou je v tomto případě obzvlášť křiklavý u islámských komunit, nad kterými různí Zelení a podobné strany automaticky rozprostírají „ochranný deštník proti rasismu a předsudkům“, až do té míry, že se tomu už před dvaceti lety říkalo “nesvatá aliance“.

Kromě toho, že je taková aliance nesvatá, je i těžko udržitelná. Nežádoucí jevy se dávno nedají tiše zamést pod koberec a neustávající příval zpráv o pohrdání nevěřícími, nucené obřízce malých děvčátek, rekrutaci mladých radikálů do teroristických skupin, zjevném antisemitismu, aktivitě zločineckých gangů, vandalismu atd. vede v progresivních kruzích k těžké schizofrenii, protože to jsou přesně věci, které by vlastně ideální pokroková společnost měla potírat, a které mohou být i jim osobně (nebo jejich dětem) fyzicky nebezpečné.

Poslední dobou už realita trochu proniká i do těch „woke“ struktur, protože někde jsou jejich lidé u moci (třeba v Německu), což znamená, že se těm vzniklým problémům nemůžou úplně vyhnout a musí čelit skutečnosti, že si hřáli na prsou pěkně nebezpečného hada. Ale je to tuhý boj a na vítězství rozumu bych rozhodně zatím nevsázel.

Tolik tedy Freddie de Boer k definici „wokismu“. Za mne – velmi užitečná práce, děkuji mu převelice. Za pár dní se podíváme na nějaké ty praktické důsledky.

Diskusní fórum k tomuto článku najdete zde.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.