Mimochodem… takhle vlastnost nás vždycky prozradí. Je jedno, jak nadáváme, je jedno, jaké rozhorlení vyjadřujeme, pokud v něm zdrobňujeme, tak to nikdy není tak hrozné. Kolik já vyslechl nadávek třeba na Babiše, ale když mu u toho zároveň říkali „Andy,“ tak je jasné, že je to spíš český folklór než skutečná nenávist. Pokud Češi nenávidí doopravdy, tak zveličují.

A tak jsem si prostě myslel, že tady v Bruselu jsou ty baráky prostě moc velké a já na něco podobného nejsem zvyklý. Vždycky mám chuť si tady nazout kanady, sbalit tornu, vzít si do ruky cestovní hůl a chodit tady po chodbách, jako kdybych u nás objevoval Šumavu po turistických značkách.

Ale ne, ono je to něčím jiným a já na to konečně přišel… Ze zdejších budov totiž nic nedýchá. Žádný genius loci. V Praze jsou to alespoň historické budovy. Valdštejnská konírna, Strakova akademie, paláce… jsou v nich fresky, historické výjevy, máme tam busty Komenského, Žížky, ze zdí kouká ten Albrecht z Valdštejna nebo ministr Rašín. Prostě ty budovy jsou alespoň svědectvím pravdy i omylu, jsou naplněné historií, dobrou či špatnou, můžete se vymezovat nebo splynout s tokem dějin, ale prostě tam něco je a působí to na vás.

Europarlament nepůsobí vůbec. Ono to má logiku. Kdyby tam měli bustu Napoleona, tak by to štvalo Němce. Kdyby tam měli Adenauera, tak to štve Francouze. Kdyby tam měli Svatého Štěpána, tak to Leyenová nevydejchá. Kdyby tam byl Karel IV., tak se budou hádat, jestli to byl český král a nebo spíš německý císař.

A tak tam nemají nikoho. Tedy… mají… hrdiny evropské integrace, o kterých jste nikdy neslyšeli a nebo o nich slyšeli ve zlém. Kdo víte o Gyulovi Hornovi? Kdo zná Spaka, Spinelliho a další? Nikdo. Nikoho normálního tam nemůžete dát. Každý někoho štve, všichni musíme být korektní, každý, kdo něco někdy dělal, tak i něco zkazil, zpravidla o toho prolil krev a nad někým jiným zvítězil. Evropská unie, ta žádné špatné vlastnosti přece nemá, to je ryzí dobro, Timmermans je mi svědkem a tak potlačíme všechno, co tomu neodpovídá,. Výsledkem je barák bez skutečných velikánů.

A bez velikánů vám společný evropský národ nevznikne.

Místo toho tam mají moderní umění plné klikyháků, které znamenají přesně to, co řeknete, že znamenají. Udělají si tam tu sochu hermafrodita, co má prsa i kulky a pro jistotu mu z paží vyrůstá ještě další paže. Mají tam sice kapli, ale není tam křesťanský kříž, ale evropský kříž, který, jak jinak, představuje velkolepou evropskou jednotu. Na chodbách jsou ještě nějaké artefakty ze starého Egypta, ten je asi dostatečně vzdálen naší zkušenosti a už nikoho neuráží…

Vlastně jediné, co alespoň trochu ukazuje na něco z evropské velikosti a důmyslu, jsou nakonec limuzíny dole v garáži. Ty jsou veliké, naleštěné, celé v kůži, Audiny, Mercedesy… ale člověk by brečel i nad tím, protože všechny jsou elektrické. Letos tam část garáží ohradili a udělali tam půjčovnu elektrokol. Ano, přesně tím směrem jdeme. Od nejlepších aut na světě k dopravě rikšou.

Člověk je tak nějak nastaven, aby oslavoval heroismus. Sparťané u Thermopyl… to je jedno, že tam všichni padli, prostě jsou hrdinové. Hannibal je nepřítel, ale zaslouží si uznání, protože přešel se slony Alpy. Caesar se ke Galům choval asi tak stejně ohleduplně jako Hitler k Polákům, ale dodneška se po něm jmenuje titul císař. Komenský byl Učitel národů, Masaryk byl Tatíček národa (vidíte, zase zdrobňujeme), Napoleon došel do Moskvy, Žukov zase do Berlína… ale sakra, jak oslavovat někoho, kdo připravil Lisabonskou úmluvu, že? Jak se ztotožnit s někým, kdo celý život seděl v kanceláři a „proslavil“ se tím, že vyjednal Maastrichtskou smlouvu…

Ten barák prostě oslavuje byrokracii, bezpohlavnost a tolik evropského dobra, až se z toho člověku po chvíli udělá špatně. Je to jak obrovský šlehačkový dort. Ať je velký jak chce, stejně si dáte jen kousek, protože pak už se to jen lepí na patro. Na narozeninách to chcete, ale žádný dobrý příběh nezačíná slovy: „Když jsme jedli piškot.“ Velké příběhy začínají ležením v blátě, cezením krve či heroickou dřinou. Velké příběhy začínají tím, že lidé s koši na ramenou nasypali Asuánskou přehradu, zůrodnili poušť, ubránili se přesile. Velké příběhy vznikají tak, že na Kulikovo pole přijedou jednotliví bojaři, ale domů se vracejí jako jednotný ruský národ a pak kvůli tomu postaví novou Lávru a nějaký pěkný kostel. A funguje to tak dobře, že jsou kvůli tomu lidé ochotni umírat i dneska.

Ale za Evropu? Tady je člověk ohromen velikostí, je ohromen množstvím lidu, je ohromen (a někteří i okouzleni) množstvím peněz… Ale nikdo nevyjde ven a řekne si v duchu, že za tohle stojí za to, položit život. Možná proto to jde tak snadno od desíti k pěti. Možná proto se Evropská unie pořád hospodářsky propadá a ujíždí nám vlak. Ono to vlastně nikomu nestojí za to. Vždycky je hodně těch, co dojí erárus a zvětšují fiskus. Ale normálně se vyskytují i ti, kteří věří ve svou zemi, věří ve svůj národ, věří ve svou vlast a přijdou pod rozvinutý prapor. Ale tady to teda nikoho k ničemu podobnému nemotivuje.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.