Štíhlý stát je něco jako Yetti

Bratislava 21. februára 2022 (HSP/Kechlibar/Foto:TASR/AP-Kirsty Wigglesworth)

Článok z kategórie Česky

Teoreticky by mohl existovat, prakticky … se nezdá, že by jej populace příliš poptávala. “Stát musí být štíhlý a bude štíhlý,“ řekl premiér Petr Fiala

Debata o rozpočtu

Pouštět se do komentáře k této debatě je poněkud riskantní, protože největším protihráčem Fialy byl v této debatě Andrej Babiš. Hlupáci by tedy mohli usoudit, že nelíbí-li se mi něco na Fialově výroku, musí to být tím, že jsem skrytým babišovcem.

Leč ty, milý čtenáři, jistě nejsi hlupák. Pojďme se tedy na tu hypotetickou štíhlost státu podívat. Aby bylo jasno, já osobně bych dal rozhodně přednost štíhlejšímu státu než tomu, který máme teď; ale myslím, že je v podstatě vyloučeno, abych jej někdy za svého života uviděl.

To už mi přijde realističtější, že se v Rijádu někdy roku 2050 budou pořádat otevřeně ateistické dýchánky. Tam ten trend aspoň existuje; ale toto téma už jsme rozpitvali dost (a dostal jsem kvůli němu dost “čočky”), tak tedy dnes budeme věnovat pozornost štíhlému státu a tomu, jak moc se takovým slibům dařilo v realitě.

Štíhlý stát je typický element thatcherovské politické filozofie, která velmi silně ovlivnila pravici za bývalou železnou oponou. Není divu, však právě v časech Reagana a Thatcherové začalo kolozubé sovětské impérium vykazovat mohutné a již nezamaskovatelné trhliny, které následně v krátkém čase vedly k jeho rozsypání. Proto získali oba velcí státníci určitou gloriolu neomylnosti. My lidé máme vůbec tendenci zaměňovat “korelaci” za “kauzalitu”, která se přitom prokazuje daleko hůře.

Jenomže realita státního utrácení v západním světě vypadala takto:

a zajímá-li vás situace po roce 2006:

Podíváme-li se na osmdesátá léta ve Velké Británii, kdy v Downing Street 10 seděla Margaret Thatcherová, došlo k poměrně skromnému, ale přece jen viditelnému zeštíhlení státu z nějakých 44 % HDP na zhruba 40 % HDP. (Provázenému neskutečným řevem levice o likvidaci dělníků.) Zhruba stejný zoubek vykazuje tehdejší Západní Německo za kancléře Kohla, ale nikoliv Spojené státy, kde se za Reagana míra státního utrácení nikterak nesnížila.

Celkový dlouhodobý trend je nápadně podobný. Přitom jde o směsici značně odlišných ekonomik a kultur; Američané mají k Francouzům dost daleko a Japonci jsou z hlediska zápaďáků skoro bytosti z jiné planety. Navíc se v průběhu té doby v různých státech střídaly levicové i pravicové vlády, přičemž ty pravicové se často hlásily k myšlence štíhlého státu a omezování byrokracie.

A podíváme-li se izolovaně jen na sociální výdaje coby procento HDP, obecný trend je také dost nápadný, i když v poměrně širokém “řečišti”.

Co to?

Víte, jaký je ten problém s obezitou? Myslím s tou skutečnou, která se i v USA až zhruba do roku 1980 držela na konstantní úrovni, aby pak začala rychle růst ve všech věkových kategoriích, takže dnes je USA národem “metráčků” a jiné státy světa jej rychle dohánějí?

Problém s fyzickou obezitou je ten, že z důvodů, které dosud nejsou vědecky objasněny (nepleťte to prosím se “silnými názory” typu “mají slabou vůli, rozežranci!”, které má kdejaký laik, ale které se při skutečném výzkumu nedaří nijak podpořit důkazním materiálem), se jí dokáže jen málokdo zbavit natrvalo. Skoro všechny diety fungují ze začátku – prvních pár týdnů – docela dobře, ale typický pacient váží po roce až dvou od začátku svého snažení víc než předtím. Někteří lidé mají takových pokusů za sebou třeba deset a neuspěli ani jednou, česky se tomu říká “jojo efekt”. Reálně je těžké snížit svoji váhu byť jen o deset procent opravdu natrvalo. Největší úspěchy mívají invazivní chirurgické techniky, jako je bandáž žaludku.

Z tohoto hlediska má státní utrácení s lidskou obezitou docela dost společného: zredukovat jej byť jen o deset procent, natož natrvalo, vypadá jako velmi obtížný úkol. Cizí okupační mocnost (to je ekvivalent té bandáže žaludku) by patrně něco takového v případě potřeby vynutila bodáky a šibenicemi, ale dobrovolná finanční dieta s trvalým účinkem, to se ve státní sféře nedaří. Ještě hůř, ono se většinou nedaří ani to zhubnutí krátkodobé a dočasné.

O příčinách rozporu mezi tím, jak často deklarují pravicoví politici svoji touhu zeštíhlet stát, a mezi tím, že reálně vzato je každé zhubnutí státu vzácný jev, můžeme jenom spekulovat; ale toto je blog, tož si tedy zaspekulujme do alelujá.

Spekulace 1: třeba voliči ve skutečnosti po štíhlém státě moc netouží, a to ani ti středopravicoví.

Tato spekulace by byla podpořena tím, jak vypadají reálné výsledky voleb. Libertariánství a minarchismus jsou intelektuálně docela živé oblasti, i u nás se Urza celkem snaží; tím pádem není nouze o vznik malých stran, které ve svém programu nabízejí skutečné okrájení státu a dá se jim to věřit (u nás třeba Svobodní). Se železnou pravidelností dostávají extrémně nízké procento hlasů a málokdy vůbec překonají mez pro vstup do parlamentu.

Věřím, že voliči by ocenili určitou redukci vlastních daní a protestovali by proti jejich navýšení (viz: Žluté vesty), ale to není úplně totéž co štíhlý stát. Jednak se dá vždycky namířit prst na souseda a říci, že vyšší daně by měl platit on, jednak se čím dál větší část státních útrat dá “zatáhnout” i na dluh, což je poslední dobou stále populárnější. To určitě nepůjde dělat donekonečna, ale který alkoholik přestal ve dvaceti chlastat, aby uchránil svoje budoucí čtyřicetileté já před cirhózou jater?

V takovém případě by výroky našeho premiéra o tom, jak “stát musí být štíhlý”, byly součástí jakéhosi kabuki: od pravicového politika se takové deklarace čekají a pravicoví voliči je chtějí slyšet, ale všichni dobře vědí, jak to ve skutečnosti dopadne.

Spekulace 2: voliči by třeba i chtěli, ale není to pro ně vysoká priorita. Kdežto lidi, kteří z toho tlustého státu žijí, mají vysokou motivaci si svoje živobytí uhájit.

Jinými slovy, lidé, kteří bojují za svoje existenční zájmy, budou mnohem vytrvalejší a vynalézavější než ti, kteří bojují o snížení své daňové zátěže o 10 či 20 procent.

Určitou paralelu můžeme vidět u progresivců (“woke”), kterých asi není o moc více než libertariánů (velká studie Hidden Tribes jich v americké populaci identifikovala jen osm procent), ale prokázali fantastickou schopnost kolonizovat média, univerzity, personální oddělení velkých firem atd.; tenhle postup kdysi pojmenoval jeden mladý německý komunista jako “dlouhý pochod institucemi“. Dobře organizovaná minorita zvládne proti chaotické a netečné majoritě prosadit mnohé.

Chcete-li méně politicky nabitý příklad, můžeme se podívat třeba na … hasiče. Není to tak dlouho, co ve Washington Postu rozebírali paradoxní situaci. Velké požáry jsou v Americe víceméně věcí minulosti – je jich daleko, daleko míň než dříve. Za poslední desítky let se totiž zavedla spousta účinných preventivních opatření (kvalitnější elektroinstalace, detektory kouře a sprinklery, použití nehořlavých materiálů, bezpečnější motory) a zároveň se v každodenním životě daleko méně používá otevřený oheň. Teoreticky byste tedy čekali, že úměrně tomu poklesne i počet hasičů a ušetřené peníze se použijí na nějakou urgentnější hrozbu, která má více obětí.

Ach kdeže, počet amerických hasičů vzrostl zhruba o polovinu. Vyjíždějí teď mimo jiné daleko častěji spolu se záchrankou k lidem se zdravotními problémy – aniž by bylo jasné, jestli je to efektivní (občas ano, když je potřeba vyvléci dvousetkilového pacienta ze sprchy, ale mnohdy také ne).

A přesto se nezdá, že by se byť jen pár velkých měst odhodlalo k tomu, ty hasičské jednotky zredukovat. Případné úspory jsou příliš malé na to, aby vykompenzovaly politické škody: na hrdiny se nesahá a pokud tak přesto uděláte, média i opozice vám přišijí každou budoucí oběť požáru v nejbližších dvaceti letech, i kdyby byla mrtvá už v momentě, kdy ten dům vzplanul. Na to má nervy málokdo.

Nasčítejte tisíc takových drobných vlivů a máte “tlustý stát” navěky. Kdo zruší genderovým feministkám dotace a bude chtít chodit po světě s titulem “Misogyn roku”? Většina politiků je citlivá na vlastní image a do tak nepříjemných střetů nepůjdou.

Spekulace 3: proti určitým globálním trendům jsou státy bezmocné.

Významným faktorem ve státním utrácení je zdravotní péče a důchody. Zdravotní péče je mnohem dražší než kdy bývala, protože různých terapií a přístrojů je k dispozici rekordní množství, ale taky jsou rekordně drahé.

Pokud jste onemocněli něčím vážnějším před sto lety, nemohla vám medicína zas tak moc co nabídnout. Vyšetření rentgenem, předepsání nedávno vynalezeného aspirinu (1897-9) a pár dalších přípravků, které nebyly příliš drahé a daly se zaplatit takříkajíc na dřevo. Ani antibiotika ještě nebyla.

Dnes můžete bojovat i s pokročilou rakovinou pomocí naprosto sci-fi metod jako je CAR-T terapie, jenomže léčba jednoho pacienta tímto postupem stojí 10 milionů korun, což je nejspíš daleko více, než on i se svou rodinou odvedli na zdravotním pojištění za celý život. Bodejť by rozpočty nebyly o hodně nafouknutější než tehdy, že?

A toto není v silách ani toho největšího Viktora Čističe nějak změnit, protože kdo by odepřel zajištění a péči vlastnímu obyvatelstvu, toho to obyvatelstvo také sežere.

A to jsme ani nezačali mluvit o covidu, který zasekl sekery dluhů značně hluboko, od Kalifornie po Vilnius.

Nuže, dosti spekulací. Na fóru pak můžeme diskutovat o dalších možných příčinách.

K páně Fialovu tvrzení, že stát musí a bude štíhlý, jsem každopádně velmi skeptický. Bylo by to poprvé, co by se to stalo. Neříkám, že se určitá redukce nemůže podařit, ale velmi, velmi malá. (A, stejně jako za té Thatcherové, provázená neskutečným nářkem v médiích, jenom tentokrát to bude A2larm na Twitteru atd.)

Pamatujete si na toho tlustého pána na začátku článku, který posloužil jako ilustrace našeho státu? Do obrázku jsem doplnil jednu červenou čáru; asi tolik toho špeku by mu mohlo v nejlepším případě ubýt.

Pokud se podaří aspoň tohle, bude to důvod otevřít šampaňské.

Hudební epilog

Jedna z nejméně doceňovaných skladeb Metalliky. Dá se na ní ocenit plný rozsah (i emocionální) hlasu zpěváka.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.