Stejně to zase rozhodne jeden člověk

Bratislava 6. júla 2022 (HSP/Vidlakovykydy/Foto:Pixabay)

Článok z kategórie Česky

V uplynulých dnech jsem velmi často psal o potřebě se sjednotit. O nutnosti vytvořit společnou sílu, která bude schopna převzít moc, až ta bude ležet na ulici, protože naše transatlantická líbodémo se zdiskredituje drahotou, zimou a hladem. A musím říci, že nejsem jediný. Já vlastně úplně zírám, kolik lidí na Alternativě píše to samé. A nestačím zírat, kolik pokusů začíná být vidět. Mluví spolu ti, kteří spolu dříve nemluvili a spojují se ti, od kterých bych to vážně nečekal

Ovšem pokud si sundáme růžové brýle, tak je nutné konstatovat, že všechny tyto pokusy přicházejí zřejmě pozdě. Události se nám valí přes hlavu. I náš premiér a odborník přes strategickou komunikaci už vysílá jen ty nejhorší signály a víc rozhazuje rukama, než mluví. Němci už chystají nouzové plány na nedostatek plynu, Britové pokračují ve válečném módu, mluví se nejen o nedostatku plynu, ale i nedostatku ropy… . Zkrátka v principu jde všechno do prdele přímo před očima.

I kdybychom si teď všichni na Alternativě sedli a začali urovnávat svoje rozpory, tak je dost možné, že to prostě nestihnou. Stačí, když tady dnes napíšu jedno jediné souvětí, že covid není žádné spiknutí, ale normální nemoc a nikdo nás nebude ovládat přes covidovou epidemii, tak uvidíte, kolik komentářů se tomu bude věnovat.

Dlouholetá práce na vlastním písečku se nedá sjednotit za den. Je třeba se dost věcí naučit, ledacos je nutné spolknout, některé křivdy a rozpory je třeba velkoryse přehlížet a navíc je nutné to naučit i voličskou veřejnost. Stačí si zde na Kydech přečíst diskusi a hned víte, kdo s kým nikdy nemůže jít, kdo je pro koho absolutně nepřijatelný, kdo zradil ještě dřív než něco udělal, atd, atd. Já píšu už pět let a dlouho trvalo, než jsem si mohl dovolit říkat kacířské věci a stejně za ně ještě dostávám pravidelně po papuli.

Sjednocování prostě trvá. I když nám k tomu hlad a zima docela hodně pomůžou, stejně to chce čas, který zřejmě nemáme. Žádné mávnutí kouzelného proutku nenastane a pokud ano, bude to stát za houby. Jakýkoliv rychlý ad hoc jednotící projekt bude mít stejnou životnost jako Pětikolka, akorát bude mít v horších podmínkách i horší konec.

A tak si začínám říkat, že to všechno dopadne tak, jak je to v našem národě zvykem. O naší budoucnosti rozhodne jeden člověk. Prezident.

On sice nemá moc pravomocí, ale jmenuje vládu, dělá ty různé dekrety, demise, odvolává a jmenuje, pořád je to takový Tatíček Masaryk a to bude v případě ústavní i hospodářské krize sakra důležitá úloha. Bude to prezident, který nás buď zachrání z nejhoršího a nebo nás přivede do ještě větší prdele. Všechny diktáty zvenčí, rozkazy shora, pokřiky lůzy i demokratické veřejnosti, tohle všechno nakonec stejně dojde před prezidenta a ten pak buď všechny návrhy přijme a nebo se jim postaví. Všechny revoluce, tlaky zdola i shora nakonec dojdou až na Hrad.

Nakonec o nás rozhodne (zpravidla) starý a nemocný člověk na kterého bude vyvíjen extrémní nátlak z mnoha stran. Bude se rozhodovat z několika zel, bude řešit šílená dilemata a jeho podpis nakonec rozhodne o národu na dlouhou dobu.

Je dost možné, že to ještě stihne Zeman. Ale je také reálné, že to bude úkol pro jeho nástupce, který tam na Hrad přijde, ještě nebude ani vědět, kde jsou záchody a kudy do Španělského sálu a už se mu tam sejdou ti američtí velvyslanci, němečtí průmyslníci, nejspíš tam bude mít i nepřijatý hovor od Putina, pod okny mu bude bouřit dav, policie nebude vědět, kam dřív skočit a náš premiér bude mít hlavu hluboko v písku, pokud ještě bude naživu A všichni ho budou tlačit, aby rozhodl v jejich prospěch.

Takhle důležité budou letošní prezidentské volby.

Je dost možné, že si budeme volit prezidenta, který bude rozhodovat o novém mnichovském diktátu, nové normalizaci, nové okupaci, bezvládí, anarchii, diktátu některé z vlemocí… prostě bude rozhodovat o našem ponížení nebo naší hrdosti. Bude rozhodovat sám a pod tlakem. Budou ho nutit, přesvědčovat, hrozit mu a prakticky nikdo mu nevyjádří podporu. A možná bude mít někde v hlavě kousek vědomí, že je Čech a ne kolaborant.

Kdo z kandidátů to takhle v hlavě bude mít? U kterého z kandidátů je alespoň malá šance, že si vzpomene na vlast? Který kandidát bude mít alespoň teoretickou šanci ten tlak ustát? Nemám přehnané nároky, nežiju v pohádce , ale takhle se na letošní prezidentskou volbu budu dívat já a v tomto duchu o ní budu psát. Na základě těchto parametrů budu kandidáty hodnotit. Ne, nebudu čekat zázraky, protože v politice se zázraky nedějí. Ale chci mít alespoň trochu naděje, že máme alespoň šanci.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlákovy kydy.