Škola základ života

Bratislava 27. marca 2023 (HSP/Vidlakovykydy/Foto:Facebook/Základná škola Janka Matúšku, Dolný Kubín)

Hele, já vím, že vy jste zde na tomto webu zvyklí si každý den přečíst politický článek, tam se upevníte v názoru, jak vám všichni křivděj, spravedlivě se pak naserete a potom držkujete.  Já si taky zadržkuju, ale občas mám rád vysadit. Vždyť ten svět neni jenom špatnej. Takže něco z dob studentských

Na některé učitele člověk vzpomíná s láskou, jelikož ho moc neotravovali, nebo šli ojebat, ale faktem je, že učitel se takto nazývá proto, že by měl něco naučit. Což se ne vždy moc povedlo.

Na střední jsme v prváku měli němčinářku, frau Hönig, která měla systém zkoušení takový, že se vždy naklonila nad ramena zkoušeného, on musel otevřít učebnici,  a na začátku každé lekce byl objemnější text. Někdy v češtině, někdy v němčině a úkolem zkoušeného bylo ho přeložit. Velice rychle jsme zjistili, že frau Hönig díky vyššímu věku, už blbě vidí, takže jsme obyčejnou naostřenou tvrdou tužkou si ten překlad napsali maličkatými písmenky nad ta vytištěná písmena. Ona to neviděla, my to s přehledem přečetli. Třída v oboru jazyků byla rozdělena na dvě skupiny. Jedna studovala angličtinu, druhá němčinu. Překlad nám zajistili dva spolužáci. Oni díky svým rodičům uměli německy perfektně, tak se přihlásili na němčinu, jelikož usoudili, že to tím pádem bude předmět, kterým bezpečně proplují bez žádných kolizí. Takže my byli vlastně třída geniálních germanistů. Samý jedničkář. Potíž nastala v druháku, kdy frau Hönig odešla do důchodu a nová němčinářka zjistila, že naše znalosti němčiny končí zhruba větou: Ein, zwei, drei, Karel nese taky čaj. Na nějaké hlubší konverzace v tomto jazy ku jsme nebyli připraveni. Měli jsme svou původní němčinářku rádi, ale nenaučila nás nic.

Ale u té nové němčinářky bych se ještě chvíli zastavil, jelikož to je taky dost poučný příběh. Ona byla hodně mladá a my jsem byla třída vodáků. Takže jsme mezi sebou neměli ani jedno děvče, ale bylo nás tam 36 15-16 letých hochů, což je ten nejhorší věk. A tahle učitelka nás nedokázala ukočírovat. Dělali jsme si z ní prdelky, neposlouchali, ignorovali jí až se dokonce párkrát stalo, že paní učitelka uprostřed hodiny začala plakat a utekla ze třídy. Ale jednoho dne se se svým problémem svěřila profesorovi, který nás měl na obor „provoz a údržba strojů“, což byl maturitní předmět, takže jsme ho měli skoro denně. Tak on dorazil na hodinu, sednul si, podíval se na nás, líbezně se usmál a povídá: „Chlapci, zaslechl jsem, že zde týráte svou němčinářku. No, jak chcete, mrkneme, co ve vás je“. A vypuklo peklo. Ten chlap nás učil i věci, co v učebnicích nebyly a druhý den nás z toho zkoušel, takže koule lítaly na všechny strany. Fakt masakr. A trvalo to víc jak týden. Pak zase přišel na hodinu, sednul si, podíval se na nás, usmál se a povídá: „Chlapci, Měl bych návrh. Když vy přestanete týrat němčinářku, já přestanu týrat vás a můžeme zase najet do starých kolejí. Uděláme tlustou čáru za minulostí a já budu váš učitel, vy moji studenti a to by bylo, abychom to společně k té matuře nedotáhli. Nebo můžeme pokračovat. Výběr je na vás“.  My jsme si pochopitelně zvolili variantu A, jelikož komu by se chtělo v té pakárně fungovat dál a od té doby jsme se chovali k paní učitelce korektně. Tak jasně, byli jsme mladí chlapci, takže sem tam to někomu ujelo, ale už to vždy bylo v rámci jistých mantinelů a naše němčinářka od té doby kvůli nám už nikdy nemusela plakat a utéci ze třídy. Myslím, že pravidla slušného chování nám pan profesor vštípil dokonale.

Druhý případ. Měli jsme obor „plavba“. Na to jsme měli učitele externistu, kterému jsme říkali – uspávač hadů. On vždy přišel na hodinu, začal nám vyprávět o plavbě, ale tak monotónním hlasem, že jsme za deset minut začali dřímat a někteří to na férovku zalomili hlavou na ruce a zbytek hodiny až do zazvonění prochrápali.Tento učitel zásadně nikdy nezkoušel. Takže když se blížilo pololetí a on nás měl klasifikovat, zjistil, že nemá podle čeho. Nikdo neměl ani jedinou známku. Tak to vyřešil tak, že vzal seznam třídy a vždy se studenta zeptal: „Stačí vám dvojka?“ Většinou slyšel odpověď: „Jasně, pane profesore, to bude v poho“. Akorát dva třídní géniové protestovali, že by jim to pokazilo skóre, těm napsal za jedna a pak jsme zase mohli prochrápat další půlrok. Tohoto učitele jsme měli taky rádi, ale taky nás nic nenaučil.

Třetí příklad bude z opačné strany. Mě na základce moc bavila matematika. Byl jsem ze třídy nejlepší. Mě na ní bavilo, že na ní se nedá nic ojebat. Uděláte jednu chybu a výsledek je špatný. Buď palec nahoru, nebo dolů. Nic mezi tím. Když jsem nastoupil na střední, tak jsme vyfasovali učitele, ten byl samá srandička, ale nedokázal mě zaujmout, mě to přestalo bavit, tak jsem tímto předmětem, který jsem před tím miloval, proplouval tak, abych prošel dál, ale bez nadšení. A tehdá za socíku byl ten festival mládeže a studenstva v Severní Koreji a náš matikář tam odjel a my dostali supla. Začal chodit chlápek, který vypadal jako brácha Drákuly. Koženej obličej, ten chlap se asi nikdy neuměl usmát, do toho ten jeho dlouhej plášť, toho bych v noci v temné uličce potkat nechtěl. Tak snad s náručí plnou česneku. Ale když nám tu matiku vysvětloval, tak já, i když jsem měl dost mezery, což je v matice dost problém, jsem zjistil, že se začínám zase chytat. A začalo mě to opět bavit. Bohužel, festival ukončili, vrátil se nám náš vtipálek a já věděl, že jsem zase v hajzlu. Kdybych měl 4 roky toho upíra, měl bych 4 roky s matikou, která by mě bavila. Já měl čtveráka, takže jsem odmaturoval za 4 a to bylo asi proto, že mě vypustil, aby se se mnou nemusel otravovat v září na reparátu.

Ředitel. Již jsem psal dřív, že jsem měl před maturou problém, že mě škola nutila nechat se ostříhat. Ale do konce třeťáku jsme mezi středními školami měli u nás luxusní pozici. Na gymplu nesměla děvčata nosit minisukně a nikdo nesměl do školy chodit v riflích. Stavárna, zemědělka, taky je dusili. Akorát u nás na strojárně jste v každé třídě mohli vidět pár mániček s vlasy do půl pasu a i nějaké pankáče. Protože náš pan ředitel zastával názor, že studenti by měli studovat, nedělat moc brajgl, ale chápal, že jde o mladé lidi, kteří rádi provokují a jsou v některých názorech radikálnější, což prostě k mládí patří, ale když vše bude v rámci nějakých mantinelů, tak ať vypadají, jak chtějí. Nos si na hlavě třeba květináč, když se ti to líbí. Věděl, že jestli má někdo na palici metrové vlasy, druhý ježka a třetí třeba chuchvalce obarvené na zeleno, tak to nijak neovlivňuje to, co má uvnitř hlavy. K dokonalosti svůj vzhled vytunil jeden můj spolužák, Jirka Š. On přišel do školy v mundůru, který musel být spíchnutý z americké vlajky. V roce 1984. A byl pražák a jeho mamka se kdysi asi zapomněla s nějakým africkým studentem, takže Jirka byl napůl černoch. A teď se pokuste si představit ten hábit, do okolí zářící ty hvězdy a pruhy a nad tím ta jeho černá huba. Když ho viděl učitelský sbor, tak šli všichni do kolen. To byla fakt síla. Akorát ředitel si zjistil, že je to mírně nadprůměrný student, se kterým nikdy žádné problémy nebyly, tak mávnul rukou, ať si nosí, co chce. To byl chlap formát. Pak bohužel šel do důchodu a nastoupil jiný, který už tak liberální názory neměl.

Nad učitelem se dá ale i morálně zvítězit. To se mi povedlo v druhé třídě ZŠ. Měli jsme jako třídní jednu postarší soušku učitelku a ona měla v oblibě, když některý z chlapců vyrušoval, čapnout ho za ty vlásky vedle uší a vytáhnout ho na špičky a pak s ním plápolat před celou třídou, aby byl za svůj zločin náležitě ponížen. Také se mi povedlo zavyrušovat, tak mě čapla a začala táhnout nahoru. Byla to bolest jako sviňa, tož jsem se také začal zvedat, už jsem měl zadek nad židličkou, ale v tom okamžiku mi docvaklo, že takhle to nemohu vyhrát. Ona sice byla malého vzrůstu, ale bylo mi jasné, že dosáhne výš, než já v sedmi vyrostl. Takže bych tam měl podle jejího očekávání taky balancujíc na špičkách, ponižujícím způsobem a s bolestí v obličeji před celou třídou plápolat. Tak jsem si v tom okamžiku řekl: „hovno!“. A zase jsem si sednul. Bolelo to fest, páč mi furt visela na těch vláskách, takže já seděl s hlavou nakřivo, ale v duchu jsem si říkal: „tahej jak chceš,  ale mě nezvedneš. Na to nemáš“. Nezvedla. A z tohoto plyne ponaučení, že i když jsem pak byl mnohokrát svědkem, jak tuto svou libůstku páchala na mých spolužácích, na mě to už nikdy neprubla, protože jí bylo jasné, že by se tím pouze zesměšnila, ale já bych seděl dál. Tak pak jako trest vymyslela, že jsem zlobivý žák a v té druhé třídě jsem schytal svou první dvojku z chování. To vysvědčení mám dodnes a děsně mě baví. Samé jedničky, ale bez vyznamenání. Prý s dvojkou z chování to nejde. Jo a taky ten rok jeden den odešla celá třída před sochu Lenina a tam složili pionýrský slib. Staly se pionýry. Tak tam jsem taky nebyl, jelikož oznámila naší pionýrské vedoucí, že berrnard si nezaslouží tu čest nosit ten rudý šátek a bleděmodrou košili, tudíž mě prdli do jiné třídy, než to ta naše odpijonýrovala. Ano, měla mocenské páky, které na mě používala, ale pro mě bylo důležité vědět, že mě nikdy za vlásky nezvedne. A nezvedla!

Učitel ale někdy kontraproduktivně může ve studentovi potlačovat touhy po objevování nových obzorů. Jirka D kdysi chtěl nové obzory objevovat a nedopadlo to moc dobře. To jsme byli v prváku na střední na lyžařském výcviku. Ubytováni někde na horách na hotelu a tam on se skamarádil se servírkou a ona mu jednoho dne nabídla, ať po večerce přijde k ní na pokoj. Tak jasně, že nám to sdělil, všichni jsme mu to záviděli. A ležíme už v postelích, čeká se na večerku, Jirka byl natěšenej, ale nervózní. Povídá: „Ty vole, já to ještě nikdy nedělal“. Tak, nikdo z nás to v tom věku ještě nedělal, ale to neznamená, že bychom neměli teoretické znalosti. Ty jsme načerpali od studentů z vyšších ročníků, tak jsme mu každej něco poradili, takže když Jirka po večerce vyrazil, v teoretické rovině byl vybavený líp, než Casanova. Bohužel, když se plížil na její pokoj, tak ho u toho načapal tělocvikář, který za ní pálil taky. Takže se nám Jiří nevrátil obohacen o nové znalosti, se kterými by se s námi pochopitelně podělil, ale vrátil se nám s rozbitou hubou, což mu vyrobil ten žárlivý tělocvikář. Krutě nepedagogicky v tom chlapci potlačil jeho touhu po poznávání nových věcí.

Ale abychom učitelům zase nekřivdili, někteří dokázali studenta nadchnout a zaujmout i věcmi, které neplánovali. Opět prvák na střední, přišla učitelka na technologii. Celkem mladá samice a měla takový kostýmek s kratší sukní. A sedla si a udělala si pohodlí, takže hodila nohu přes nohu, já seděl v dobrém úhlu a mě ten pohled zaujal. Moc se mi to líbilo. Následně jsem zjistil, že když člověk má nohu přes nohu, začne ho to časem tlačit, tak si přehodí gard. A na tento okamžik jsem se děsně těšil. Jednak, když nohy přeložila, vždy se jí ta sukýnka vytáhla o kousek výš, ale hlavně, když to dělala, tak na zlomek sekundy bylo vidět, že ten den má bílé kalhotky. Tak jasně, vůbec si nepamatuji co nám tehdá vyprávěla o technologických procesech, ale ty nohy a bílé kalhotky se mi tak zaryly do paměti, že si to pamatuji i po 40 letech.

Občas se ale musel člověk ve škole a v souvisejících činnostech, chovat nemorálně. Jsem měl takové blbé období a denně poznámka za chování. Ale fakt denně. Pondělí – poznámka, úterý taky, stř, čtvr, pát, další pondělí úterý středa čtvrtek a právě ve čtvrtek navečír mi máma řekla, že když zítra přinesu tu jubilejní desátou, tak si pak na prdel dva týdny nesednu. Tak já byl ve škole druhý den Mirek Dušín. Cnostnějšího žáka byste nenašli. Ale poslední hodinu jsme měli výtvarku, mě to asi nějak ujelo a najednou slyším: „berrnarde, přines mi žákovskou knížku“. A tam napsal, že vyrušuji při hodině. Mě bylo jasný, že s tímhle domů přijít nemohu, to by fakt bolelo. Ale máme tady v Děčíně na staráku starý kamenný most, říká se mu Zubatá bába, ten je nad říčkou Ploučnicí, která kousek pod tím ústí do Labe, tak tam jsem se postavil a poslal tu žákajdu do německa. Pochopitelně by se doma blbě vysvětlovalo, že jsem ausgerechnet ztratil pouze tu žákovskou, to by nebylo příliš důvěryhodné. Tak jsem do německa poslal k ní i sešity ruštiny, češtiny a matiky. Máti se sice pak tvářila nedůvěřivě, ale neměla přímé důkazy, takže jsem postihu unikl.

Ale někteří učitelé byli formáti. Jsme měli na ZŠ v šestý, sedmou byl na vojně a v osmý učitele. Ten byl fajn, ale trpěl náladovostí. Měl nás na matiku a zeměpis a jednoho dne takhle přišel na zemák a zrovna měl tu nasranou náladičku. Všichni žáci si ho všimli, takže vstali a pak si sedli. Akorát jsme si ho nevšimli já s Radkem, páč jsme zrovna probírali dost důležité věci, co podnikneme po škole odpoledne. On si potřeboval schladit žáhu, tak že se bude zkoušet. První šel Radek. Zachoval se jako hrdý partyzán na gestapu, nedostal z něj ani slovo. Takže za 5. Sednout a berrnard na scénu. Tam se očekával stejný scénář, ale mě se moc nehodilo dostat kuli, ale zároveň jsem nebyl připraven. A on mi nasraně zadal Východočeský kraj.Já věděl o východočeském kraji hovno, ale visela na tabuli mapa, tak se mi ho podařilo lokalizovat a všiml jsem si, že jsou tam tečky a co tečka, to město. A čím větší tečka, tím větší město. U největší tečky byl nápis Hradec Králové. Takže, i když jsem o východočeském kraji nic nevěděl ale nechtěl dostat kuli, bylo mi jasné, že zde se musím odrazit. Tak jsem začal: „Východočeský kraj má hlavní město tady, Hradec Králové, ale pozor, abychom si ho nezaměnili s Dvorem Králové, kde je světoznámá zoologická zahrada a chovají tam antilopy, zebry, žirafy, nosorožce…“ V tom okamžiku mě pan učitel zarazil s tím, že tam chovají i slony a že je hezké, že jsem třídu obohatil o to, že někde jinde chovají nějaká zvířata, ale on by se radši přeci jen rád dozvěděl něco o tom východočeském kraji. Ale já podle jeho očí pochopil, že ho jeho nasranost přešla a že ho zaujalo, jak se z toho vykrucuji. Tak prý, co je tam za průmysl. Jak jsem to měl asi vědět, když jsem se minulý den nepřipravoval, páč jsme s Radkem vykrádali zahrádkářům úrodu? Tak jsem prubnul potravinářský průmysl. Pan učitel na to, že potravinářského průmyslu tam moc není, ale já na to, že moc asi ne, ale nějakej tam být musí, páč co by jinak ti lidi v okolí žrali. On musel tento můj argument uznat a hlavně na jeho ksichtu jsem poznal, že už jeho nasranost je pryč a že se královsky baví. A mě bylo jasné, že není vůl, že přesně ví, že o východočeském kraji vím kulové, ale zajímalo ho, jak z toho chci vyfičet. Takže tam už nešlo o mé znalosti, ale já věděl, že ho prostě musím bavit po celou dobu zkoušení. Ještě mě tam pak týral asi pět minut a já nakonec odcházel od katedry s jedničkou v žákajdě. Ta nebyla za mé znalosti, ale za mou kreativitu. To byl učitel formát.

K maturitě nám jeden profesor v maturitním oboru zadal, že máme navrhnout lodní vrátek.To je takovej naviják, který musí při plně naložené lodi udržet cca 2300 tun. A my jsme měli obhájit každý šroub a matici, aby to vydrželo. Hele, tohle není úkol pro studenta k maturitě, to je úkol pro inženýra s praxí. Ale fungovalo to tak, že ten profesor tento úkol zadávál každý rok maturitnímu ročníku. Takže, když jsme byli v třeťáku a čtvrťáci odmaturovali, tak jsme od nich za kilčo zakoupili všechny podklady a pak to celé opsali a překreslili. Což taky nebyla žádná prča, páč jenom ten hlavní výkres byl na A0. Nás bylo ve třídě 36 chlapců a když jsme panu profesorovi odevzdali svou maturitní práci, tak pokud by se na to podíval, zjistil by, že 36 konstruktérů navrhlo ten samý vrátek. Všichni jsme tam neomylně navrhli k uchycení vrátku k palubě ten samý šroub. U ocelového lana jsme také pochopitelně všichni navrhli tu správnou šířku a co se týče ozubení, to jsme měli taky zmáklé. Všichni stejně. Dle mého názoru, on se na to nikdy ani nepodíval, ale usoudil, že když někdo takovouhle pakárnu dokáže opsat a překreslit, tak si zaslouží odmaturovat a vyrazit do dospělého života. Takže jsme odmaturovali, vyrazili do života a ty výkresy jsme bouchly za kilčo třeťákům, páč bylo jasný, že se jim za rok budou hodit.

Na škole se také člověk naučí strategicky myslet. Měl jsem na střední spolužáka, on byl velký zhruba jako já, ale byl to takový tichý, nenápadný a hodný hoch. Na můj vkus byl hodný až moc. Po vojně jsem ho v jedné restauraci potkal a když jsem viděl, s jakou dívkou tam sedí a jak u toho vrká nadšeně, tak jsem si ho vzal bokem a říkám mu: „René, neblbni, já vím, tys asi zamilovaný, Káťa je fešná baba a dobře na všech místech rostlá, ale ta už dala půlce Děčína, včetně mě.  Zablbni si s ní, ale když s ní budeš ofiko chodit, budou tě mít všichni za paroháče“ Ale koukám, že jsem poněkud odbočil z té strategie. Takže když v prváku náš tělocvikář rozhodl, že se bude házet do dály gumovým granátem, tak fajn. Vždycky někdo z chlapců uchopil granát, rozmáchl se, hodil, někomu to dopadlo dál, někomu blíž, až do okamžiku, kdy ho uchopil René. Taky se rozpřáhl a po hození jsme pak celá třída ten granát pět minut hledali v tom chroští za plotem. On měl neuvěřitelný švih rukou. Z toho jsem si vzal ponaučení, že když jsme se pak v zimě koulovali před školou, že je dobré být ve stejném týmu, jako René, jelikož od něj bych tu šumivku obdržet nechtěl. Jenomže on měl sice razanci, ale chybělo mu strategické myšlení, takže proti nepříteli bojoval stylem, že uhňahňal kouli, prdnul jí na ně a pak začal hňahňat další.  Tak takhle ne, přátelé. Vymyslel jsem strategii, že jsme celý náš tým plácali koule, sem tam jsme nějakou hodili na nepřátele, aby nepojali podezření, že chystáme něco, ale většinu vyrobených koulí jsme skládali Renému k nohám. Když už měl René dost munice, tak jsme si uplácali pár pro sebe, já zavelel a René spustil palbu. Nemusel nic hňahňat, pouze vzal kouli a prd, kouli a prd. Všichni nepřátelé pochopitelně znali razanci jeho střel, tak se kryli za auty a popelnicemi. Což byl signál pro naši ofenzívní údernou jednotku, takže jsme vyrazili do útoku, kryti těžkotonážní palbou Reného Himarse, oběhli ta auta a popelnice a tam jsme nepřátele rozkoulovali na cimprcampr. Až museli nakonec s ostudou prchat, ale i na jejich útěku je pronásledovaly Reného koule, páč on dohodil fakt daleko. A to je právě ta strategie.

Takových příběhů bych měl podstatně víc, ale třeba sem nahodíte i vy nějaké z mládí a ze školních škamen. Třeba bychom se mohli alespoň na jeden den přestat stresovat tím, jak to všechno jde do hajzlu, ale jen tak si zavzpomínat a zablbnout. Je to na vás.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.