Proč nejsem bělošským nacionalistou

Bratislava 9. januára 2023 (HSP/Petrhampl/Foto:Pixabay)

Článok z kategórie Česky

V roce 1924, když Karel Čapek napsal svou slavnou esej „Proč nejsem komunistou“, napsal jí v situaci, kdy většina společnosti vnímala společenské poměry jako nepřijatelné a neudržitelné a kdy komunisté vystupovali v kritice zlořádů radikálněji než většina ostatních. Bylo by vlastně normální očekávat, že člověk bude komunista. Socialista Čapek vysvětlil, proč on komunista není, být nechce a nemůže. Nicméně ten článek bychom neměli číst jako útok proti komunismu. Spíš jako omluvu a vysvětlení

Bělošský nacionalismus je dnes převážně záležitostí anglosaského světa, nicméně má tendenci se prosazovat v alternativních skupinách i v českém prostředí. Hlásí se k němu vesměs vzdělaní a přemýšliví lidé. Představuje ale skutečnou alternativu vůči multikulturalismu?

Byly doby, kdy jsem byl přesvědčen, že každý, kdo nesouhlasí s globálním vládnutím a každý, kdo nepodporuje nahrazení evropských národů migranty, jsou mí spojenci. Dnes to vidím jako komplikovanější. Je mnoho lidí, kterých si vážím a se kterými se mohu spojit v konkrétní kampani za prosazení určitého opatření. To ale neznamená, že k nim mám myšlenkově blízko. Ani si nemyslím, že by případné spojenectví mohlo být dlouhodobé.

V tom smyslu nepomáhá ani přirovnání současného ekonomicko-politického režimu k vězení. Vězni se prý musí nejprve domluvit na společném útěku. Až budou venku z věznice, pak se každý může vydat jiným směrem. Zní to skvěle, dokud nedojde na praxi. Co je vlastně tou věznicí? Světový liberální řád? Moderní věda? Existence státu a státních zásahů? A co pak rozumět společným útěkem?

Ale k „bělošskému nacionalismu“. Vždycky jsem to pokládal za pitomost jednoduše proto, že neexistuje žádný bělošský národ, žádný bělošský jazyk a žádné Bělošsko, které bychom mohli budovat jako svou vlast. A osobně mám velký otazník nad tím, nakolik vůbec existují lidské rasy a nakolik je to jen naše momentální dobová představa. Nicméně když to někoho těší a když tím neubližuje nikomu jinému, budiž.

V posledním roce se ale ukazuje, že tenhle zdánlivě neškodný omyl má nepříjemné důsledky. Třeba stále tvrdší antisemitismus. Nebo nadšená podpora neonacistických skupin na Ukrajině. Nebo podpora válečných tažení naší „bělošské civilizace“ proti Číňanům a Rusům (kteří z nějakého důvodu nejsou pokládáni za ty správné bělochy). A v poslední době naprosto příšerné lži o tom, že Adolf Hitler vlastně měl Čechy rád a chtěl je zahrnout do nového německého rasově čistého národa (viz články Tomáše Krystlíka) a že nás ze všeho nejvíc ohrožují podlidé z východních stepí.

To už není jen omyl. To je útok na naše základní civilizační hodnoty. Útok stejně prudký a nepřijatelný jako ten, který vede anticivilizační levice.

To nic nemění na tom, že znám několik bělošských nacionalistů, kterých si velmi vážím jakožto osobností, a že jsem vděčný za dobré vztahy, které s nimi mám. Ale ten základní náhled na svět sdílet nemohu. Jsem českým nacionalistou a za příslušníka svého národa pokládám každého, kdo mluví mým jazykem a sdílí mou kulturu.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.