Příliš tlusté kousky

Bratislava 4. januára 2022 (HSP/Vidlakovykydy/Foto:TASR/AP-Yves Logghe,Pixabay)

Článok z kategórie Česky

Zajisté si všichni pamatujete nachlastaného šéfa evropské komise Žána Klóda Junkera. To byl ten pán, který si jednou pustil hubu na špacír a popsal příliš otevřeně to, co bylo leitmotivem nejen evropské politiky posledních třicet let. Salámovou metodu. Spojené ojroelity už dávno měly své zájmy ujasněné, byli na tom všichni domluvení, chtěli hentů federalizaci, chtěli co nejvíce pravomocí a co nejvíce peněz, věděli že tímto způsobem oberou všechny ty nově přistoupivší země o všechno, věřili, že se jim to podaří i s Ukrajinou a Ruskem, chtěli zelenou politiku, chtěli mít ten svůj multikulturní ráj pro všechny a přistěhovalce obzvlášť a věděli, že obyčejným lidem se to nebude líbit, protože to budou muset všechno zaplatit, nést na svém hrbu. Prostý člověk nakonec nebude bohatší, ale o dost chudší

A tak to dělali pozvolna. Pokud narazili na protitlak, tož kousek ustoupili, nestravitelný problém rozdělili na menší dílky, rozhodování o nich rozložili v čase a pokud ani to nešlo, tak to rozdělili na ještě menší dílky a připnuli to k rozhodování o něčem úplně jiném. Takhle se nám z Evropské ústavy stala Lisabonská smlouva, takhle postupně ovládli téměř všechny obory díky dotacím, takhle jsme se od EURO1 dopracovali k EURO7, takhle se celé Německo zaplnilo větrníky takovým způsobem, že vykouknete z okýnka vlaku a na první pohled poznáte ve které zemi jste.

Takhle se postupně uzavřely doly, lomy, cukrovary. Takhle se pozvolna zařídilo, aby se pěstovalo dokolečka dokola jen těch pět plodin, takhle postupně zajistili, že Francie má o dost vyšší zemědělské dotace než my, takhle zvolna dostali do zákonů třeba to, že používání pesticidů má klesnout o polovinu bez ohledu na to, jak moc se používají teď, což v praxi znamená, že Němečtí a Francouzští zemědělci budou moci pesticidy používat víc než je používáme my teď.

Salámová metoda. Udělat z nestravitelné sviňárny spoustu maličkých sviňárniček. Když pes nechce sežrat odčervovací pilulku, zabalíme mu jí do masíčka. Spolehnout se na tu nejdůležitější lidskou evoluční dovednost – přizpůsobivost.

A my pěkně šlapali brázdu. Postupně jsme si zvykli na drahou vodu, zvykli jsme si platit stočné, zvykli jsme si platit popelnice, vlastně jsme byli tak přizpůsobiví, že jsme si zvykli na to, že náklady na bydlení představují větší půlku všech našich nákladů. Představte si co by se stalo, kdyby to na začátku devadesátek na nás někdo zkusil naráz a zpětinásobili nám nájmy během jednoho roku. Byla by revoluce, gilotiny a tekla by krev. Nebo si představte, že by jednoho dne vystoupil policejní prezident a naráz zvedli pokuty na dnešní ceny a k tomu bodový systém, k tomu nové předpisy, k tomu nové lékárničky, k tomu dálniční známky… vše v jednu chvíli. Zřejmě by se houpal na nejbližším kandelábru odsouzen naštvaným lidovým tribunálem za to, že nám bere svobodu.

A vidíte… stačilo nespěchat. Stačilo mít zájmy na zřeteli delší dobu, rozdělit hnusárny na malé dílky, protlačovat je mnoha různými cestami od zákonů přes vyhlášky až po rozhodnutí soudů. Vymlouvat se na “ty byrokraty z EU”, Bruselští se zase vymlouvali na potřebu sjednocení legislativy, soudci zase nalézali právo, atd, atd.

Vlastně tohle byl jediný důvod, proč komunismus skončil v propadlišti dějin. Oni sice soudruzi uměli stavět přehrady, uměli stavět mosty i továrny, uměli dolovat, uměli plánovat, uměli udělat atomové elektrárny a robustní přenosovou síť… ale byli netrpěliví. Neuměli čekat. Kdyby Gottwaldovo politbyro nebylo tak nedočkavé, tak mohli kolektivizaci zemědělství rozložit na dvacet let, protlačovat ji pozvolna přes prachy a stále se zpřísňující hygienické požadavky a během dvaceti let by většina zemědělců zkrachovala podobně jako ve třicátých letech v USA. Stačilo to prostě rozložit v čase a udělat z toho stravitelnější kousky.

Všimněte si, že této pomalé salámové metodě se vůbec nedalo vzdorovat. Sice tady už leta letoucí mluvíme o tom, jak jdeme do Brusele, ale všichni politici s tím kolaborovali. Včetně Zemana, Paroubka, Zahradila, Saši vondry a dokonce i Klause. I tihle byli v podstatě převálcováni tou masou bruselských úředníků, kteří se už o mnoho let dřív postarali, aby celá ta agenda nebyla pro jednotlivce vůbec rozlišitelná. Ať tam kdokoliv vyslal kohokoliv, ten se okamžitě ztratil ve spletité agendě a hlasoval a hlasoval aniž by věděl o čem.

Až potom… zpětně… si někteří uvědomili, že naletěli. Ale stejně naletí zase znovu, protože to vlastně ani jinak nejde.  “Nemůžeme se vyvázat z Grýndýlu,” říká Babiš, protože schválením dostaneme hodně peněz a pokud bude jádro uznáno za ekologický zdroj, postavíme reaktor za evropské peníze.  Má svým způsobem pravdu. Odhlasoval pro naší zemi spoustu peněz.

Ale teď se ukáže ta druhá stránka věci – teď sice evropská komise jádro uznává za ekologické, ale dejte tomu půl roku. Budou různé nálezy různých skupin, budou různé soudy… a skoro bych si škarohlídsky vsadil, že po dlouhé spletité a takřka nepochopitelné právní bitvě zjistíme, že jádro je neekologické, všechny ty slíbené prachy nemají skoro žádnou cenu a můžeme si za ně maximálně pěstovat solární barony.

A pokud se Grýndýlu vyvážeme, jak teď požaduje Zeman, tak zase přijdeme o ty peníze a to bude řevu. Ejhle… salámová metoda v praxi.

Kdo má dost autority a síly, aby z toho vystoupil za každou cenu? Když nám tady nepatří ani voda ani továrny ani kapitál? Co se stalo za Francouzské revoluce? Co se stalo, když si lid vybojoval svobodu a vzal si zpátky svojí zemi? Zahraniční intervence. Ubránili bychom se něčemu takovému?

Teď od doby covidové se ovšem něco změnilo. Oni ti ojrobyrokrati a nevolení tajemníci jaksi svojí trpělivost ztrácejí. I mezi ně už přicházejí ti mladší a blbější, co jsou údernicky netrpěliví. Ti už neprošli žádnou školou života, jen školou byrokracie a neziskovek. Ti už jen chtějí henten ekologický ráj na zemi za každou cenu, oni už neřeší, co bude s lidmi dole, protože vlastně nikoho takového ani neznají. Už nechtějí čekat, nechtějí se smířit s myšlenkou, že se to podaří někdy za padesát let. Chtějí, aby se to podařilo hned.

Zároveň se do svých funkcí dostali za radikalismus. Za to, že už tak šílené požadavky ještě zvedli. Nestačí jen protěžovat homosexuály. To už udělali jejich předchůdci. Oni museli přijít s padesáti pohlavími. Nestačil požadavek na likvidaci uhlí. To udělali už někdy v devadesátých letech. Oni musejí požadovat i zákaz plynu, zákaz masa, zákaz zemědělství, zákaz dopravy, zákaz čehokoliv, co dělá lidem život snesitelnější. Radikalismus je dostal nahoru a oni vědí, že si na jejich místa brousí zuby ještě větší radikálové. Oni už nemohou čekat, protože jinak budou odejíti.

Covid jim k tomu skvěle posloužil.

Najednou totiž bylo možné natisknout neuvěřitelná kvanta peněz. Bylo možné spustit procedury, které tu doteď nebyly. Bylo možné odvést pozornost lidí, bylo možné do všech těch pandemických zákonů vtisknout spoustu detailů o kterých ještě nic nevíme, které se použijí v jiných případech. Bylo možné zrušit spoustu různých starých brzd, které do zákonů vložily předchozí generace, protože měly zkušenosti s různými bublinami, válkami a krizemi.

Najednou nám už nekrájejí ta jemná kolečka shnilé šunky. Začali to řezat na docela tlusté špalíky. Už to nerozdělili do drobných zdražení a drobných zdravotnických reforem rušících lůžka a pracovní místa sester. Už to nedělají přes různé audity, přes tisíce malých změn.  Teď to začali brát hopem.

Tím se ale také přibližují k výbuchu. Lidská přizpůsobivost jaksi přestává stíhat. Tak jako jsme za třicet let vlastně hladce zapomněli, že bydlení bylo levné, tak nám teď nedávají čas zapomenout, kolik stála elektrika a kolik stálo topení. Ještě si dokonce pamatujeme, že Fábie se dala koupit do tří set tisíc. Teď najednou má levné auto stát dvakrát tolik. Můj kamarád, co v září nevýhodně koupil od Auto ESA ojetinu (psal jsem tu o tom) tak teď zjistil, že to byl velmi dobrý kauf. Kdyby chtěl, může ji ve stejném Auto ESA prodat zpátky a vydělat na tom.

Tak jako si komunisté kdysi vyrobili zavilé nepřátele díky prudkému znárodnění, tak jako si vyrobili odpůrce díky ruským tankům, tak to dneska dělají i ojropapaláši a s nimi i naši papaláši. Přibližují se k tomu, aby naštvanost vybuchla.

Vlastně Brzy bude stačit slíbit nezměnu. Bude stačit slíbit, že se nic nebude měnit, že to zůstane jak to je.  A pokud někdo slíbí, že se dokonce budou některé předpisy bez náhrady rušit, tak sklidí sympatie.  Takže to berte jako další část mého politického programu. Po nezdaněném podnikání “z domu a záhumenku” a pilování fírerovských projevů přidávám další část – nebudu dělat nové předpisy. Parlament prostě zavřeme (diktátorsky zrušíme), protože se prostě nebudou dělat nové zákony, nebudou se zavádět nové předpisy a co bude možné zrušit, to jakožto správný diktátor určím rovnou sám.  A až se dostaneme na předrevoluční množství zákonů, tož nějaký ten krotký a oddaný parlament zase zavedeme. Tak jako se teď třicet let salámovou metodou zaváděla spousta blbostí, budeme je dalších třicet let salámovou metodou zase odbourávat. 

A teď vážně… čím tlustší a nestravitelnější kousky, tím větší chuť k revoluci. Čím větší radikalismus, tím větší protitlak. Říjnové volby do sněmovny byly podle mě posledními volbami, kdy mlčící většina hlasovala tak nějak napůl a o výsledku voleb rozhodl podařený televizní projev či dost peněz na politický marketing. Já osobně stále zřetelněji zjišťuju, že i to mnou proklamované menší zlo (třeba v podobě Babiše)  je sice menší, ale i tak je příliš velké k neunesení. Že na salámovou metodu je krátký každý jednotlivec. Že na správné řešení přijde vždycky příliš pozdě, kdy už je tak jako tak za hejla.  Události se nám řítí přes hlavu a stále více lidí zjišťuje, že nebudou moci stát stranou. Už nemají čas na přizpůsobení. Než člověk přijde na nějakou strategii, jak v tomhle bordelu přežít, je ten bordel už dávno mnohem větší.

Když se nemůžete přizpůsobit, přichází na řadu evolučně nastavené rozhodnutí buď utéct nebo se bránit. Tohle se nedělá vědomě a odpovědně. Tohle se dělá instinktivně.  A o tom bude letošní rok.

Co instinktivně budeme dělat?  Budeme utíkat? Nebo se budeme bránit?