Už nějakou dobu tvrdím, že Jindra Rajchl je poslední, komu by se mohla velká demonstrace podařit. Má spolupracovníky po celé republice, neustále mu jich přibývá a neubývá, má dosah na fejsbůku i jinde, je schopný rétor, umí oslovovat masy a navíc má i konkrétní představy, jak pomocí demonstrace oslovit mlčící většinu. Dneska z toho bude skládat maturitu.

Dneska se ukáže se, jestli se staří přátelé z předchozích demonstrací jen lépe domluvili a jedou spolu autobusem, nebo jestli to znamená, že naštvaných lidí v republice přibylo. Ukáže se, jestli se skupina aktivních od loňského září zvětšila, či nikoliv. A také se ukáže, jestli bude následovat něco i po demonstraci. Ukáže se, jestli Rajchlova koncepce byla správná a nebo alespoň lepší než ty předchozí.

Směju se často vyjadřovaným obavám, že chudáci ovčané na náměstí jen poslouží Rajchlovi jako výtah k moci. Jaký výtah? Jako že se zviditelní? Vždyť je to naopak – už se zviditelnil a proto mu přijeli lidi. Jejich počet ukáže, jak moc politické práce už udělal. Nebo jako Rajchl promluví a Fiala mu předá funkci? Nebo tak něco? Nebo jsou to už tak kyselé hrozny, že vadí, že se někdo uchází o voličské hlasy? Vadí, že máme na výběr? Vždyť je to naopak – poslechněte si ho, popřemýšlejte a až budou volby, tak se rozhodněte, komu to hodíte. Díváte se v přímém přenosu na něco, co vám velká média neukáží. Takhle se to dneska dělá. To důležité se z České televize nedozvíte.

Takhle to totiž funguje, víme? K cíli se dá vytyčit hodně cest. Jsou různé způsoby, jak se pokusit o probuzení ve společnosti. Jsou různí lídři, různě obdarovaní, kteří si vytyčují různé strategie. Která je správná? To se prostě ukáže. Hodně cest se ukáže slepých a k cíli rozhodně nevede jen jedna. Ivo Budil nebude dělat demonstrace, protože je to filozof a myslitel. Nedovedu si představit, že by měl z pódia elektrizovat publikum. Petr Hampl je sociolog, dělá přednášky, vzdělává. Vidlák je bloger… píše tak, aby to pochopil i poslední Jaryn z Horní Dolní. Další natáčejí videa, dělají rozhovory… Jiní chodí se svíčkami na náměstí, další píší o ekonomice, překládají z angličtiny, vstupují do politiky…

Síla vzniká tím, že se to všechno spojí dohromady. Demonstrace nic nezmění, volají posměváčci… ano, nezmění nic, pokud zůstanou osamoceny. Pokud tlak na vládu nepůjde ze všech stran – od opozice ze sněmovny, od opozice mimo sněmovnu, od intelektuálů, blogerů, influencerů i prostých občanů, tak se fakt nic nezmění. Jestli bude důležitější, nemít konkurenci, aby se třeba neukázalo, že jsem jen břídil, tak nikdy nevyhrajeme.

Žádný počin sám o sobě nebude nikdy dostatečně revoluční, aby něco změnil. Stejně jako válku nevyhraje jedna zbraň nebo jedna jednotka i kdyby byla sebelepší. Všimněte si, že v jedné armádě spolu také vojáci soupeří. Někdy dokonce vysloveně intrikují, jednotlivé složky na sebe žárlí… ale pokud i přesto dokáží spolupracovat, tak nakonec zvítězí. Vojáci to chápou, my bychom měli taky. Zbytek je tříbení. Tříbení schopností, myšlenek i lídrů. Vybírání si toho, co funguje a odvrhování toho, co nefunguje. Strom poznáš po ovoci. Dřív to nejde.

Doba covidová v této společnosti cosi probudila. Lidé začali být aktivní. Vidím plné sály, vidím svíčky na náměstích, vidím knihy, vidím internetové časopisy, vidím malé mediální projekty, vidím jak se z hlubin internetových diskusí vynořují lidé, kteří dovedou zaujmout. Vidím úspěšné a bohaté, jak tomu fandí a také hledají způsoby, jak toto všechno podpořit. Vidím demonstrace.

Vidím i spousty chyb. Někdy i docela fatálních. Ale také vidím, že chyby na Alternativě neznamenají odchod k líbodémo. Znamenají jen hledání nového a lepšího lídra, který se podobných chyb vyvaruje. V posledních týdnech jsem viděl, jak řada lidí dokázala překročit svůj stín a byli schopní dělat dříve nemyslitelné kroky. To se projeví.

Dnešní demonstrace ukáže především trend. Ukáže, jestli jsme se za posledního půl roku někam posunuli. Především se ukáže, jestli jsme se posunuli v myšlení, protože Rajchl nedělá demonstraci jako Vrabel. Má jinou představu, jak oslovit ty, kteří nikam nikdy nechodí, o politiku se nezajímají, ale vyhrávají volby svým množstvím. Ukáže se, nakolik je tato koncepce životodárná.

Ale ať to dopadne jakkoliv, jednu věc vím jistě. Nikdy nevyhrají posměváčci. Ti, kteří vždycky vědí, co je špatně a z bezpečí svého gauče dávají panské rady. Nenadřou se. Nebudou se prodírat slepými uličkami, jen se vysmějí těm, kteří tam šli. Nebudou vyšlapávat cesty, jen budou hanět ty, kteří se pokusili. Nepřinesou nové myšlenky, jen budou mít škodolibou radost, že se jiní při hledání pravdy spletli. Z nich nikdy nevzejde nic nového. Nikam nedojdou, nikde nebudou první a ani na chvíli se svět nebude točit podle nich. Nic nezkazí, ale také nic neudělají.

Budoucnost patří těm, kteří jdou, zkoušejí a hledají. Kteří se nenechají odradit neúspěchy, kteří si z nich dokáží vzít ponaučení. Kteří dokáží snít i věřit. Kteří se dokáží otřepat ze zklamání a nevzdají to. Budoucnost patří těm, kteří vědí, že pravda nemusí zvítězit jedním velkolepým počinem. Pravda prostě zbude, až se všechno ostatní prošustruje.

Od jedenácti mě najdete u pódia.