Pár eurodojmů z tohoto týdne…

Praha 19. septembra 2024 (HSP/Vidlakovykydy-Jean-Francois Badias)

Štrasburk je oficiálním sídlem Europarlamentu. Nikoliv Brusel. Ale zdejší budovy nejsou tak příšerné óóóbrovské jako v Belgii. Také mi přijde, že je Štrasburk trochu hezčí město. Pod okny zdejších kanceláři šumí voda z kanálů kolem Rýna, v kantýně tu lépe vaří a vlastně by to tady bylo lepší než v Bruseli, ale zdejší budovy se používají vlastně jen 36 dní v roce. O něco víc než měsíc

Na každé zasedání sem jede vícero kamionů, které z Bruselu převážejí především stohy dokumentů. Europoslanec nechá v pátek před svou bruselskou kanceláří krabici s papíry a v pondělí ji najde před svou kanceláří ve Štrasburku. Budova na týden ožije a pak to tu zase na zbytek měsíce zavřou. Nevím, jestli někdo řeší uhlíkovou stopu, když jsou tu všichni tak pokrokoví, ale řekl bych, že prestiž a symbolika ještě pořád vyhrává nad klimatickým žalem.

Když Británie vystupovala z EU, měla na svém území dvě evropské agentury, které bylo zapotřebí přestěhovat někam na kontinent. Tehdy se vážně uvažovalo, že by parlament zůstal v Bruseli a Štrasburk by se využil právě pro tyto agentury. Sice by to nebylo pět tisíc lidí, jako teď, ale zase by tu byli celoročně. Neprošlo to. Asi tenhle barák pomáhá Francii předstírat, že je pořád ještě velmoc.

Mimochodem… Architektonická kancelář, která navrhovala zdejší novou hlavní budovu, se při návrhu inspirovala obrazem Stavby babylonské věže od Pietra Bruegela staršího. Myslím, že to odpovídá. Jestli na něco v Evropě dojedeme, tak na to „zmatení jazyků.“ Už se prostě na ničem nedomluvíme, protože elity a lid už nesdílejí ani společné ideje a vlastně ani společný prostor.

A aby absurditám nebyl konec, architektonická kancelář předtím, než dostala zakázku na europarlament, stavěla po Francii i jejích koloniích věznice. Ani tomu se nelze divit. Vlastně je to stejné. Mezi celami a kancelářemi zase není až takový rozdíl, ve věznici potřebujete, aby nikdo nemohl jen tak ven, tady zase potřebujete, aby nikdo nemohl jen tak dovnitř. Technické řešení je v obou případech stejné. A když už potřetí za den potkáte Markétu „vy proruská špíno“ Gregorovou, tak si vlastně říkáte, že by stačilo jen dodat mříže na okna a problém evropského panoptika by byl vyřešen jedním otočením klíče. Dokonce i centrální nádvoříčko na dlouhé procházky dokolečka tu mají.

Jednu věc má ale mají Štrasburk i Brusel společné. Když jdete po ulici, tak je to vlastně takový domov bílých důchodců a mateřská školka tmavých dětí. Pokud v tramvaji vidíte mladou holku, tak má buď černou pleť a nebo hidžáb. Mezi tím se ještě motají poslanci a asistenti všech národů Evropy, ale o budoucnosti Západu je už rozhodnuto, to vidíte na první pohled. Je vlastně úplně jedno, jestli starší bílí Němci nebo Francouzi dožijí ze svých stále ještě bohatých důchodů a nebo to vezme nějaký kolaps. Za dvacet, třicet let už se nebude o čem bavit. Děti vidíte takřka výhradně jen u přistěhovalců a i když se stále více mluví o potřebě zastavit migraci a zachránit evropský způsob života, nikdo pro to není ochoten udělat to základní – pořídit si tři děti. Mladý bílý pár tady potkáte takřka výhradně se psem, nikoliv s kočárkem.

Bez ohledu na prestižní budovy olbřímí velikosti, bez ohledu na demokracii, bez ohledu na legislativní proces, bez ohledu na volby a samozřejmě bez ohledu na Evropskou komisi i Uršulu osobně… na ulici už je rozhodnuto. A možná proto dneska vypadá Praha nebo dokonce i Brno mnohem více evropsky, než celý Štrasburk a naše republika má ještě šanci včas zatáhnout za brzdu. Tady už žádná šance není. Tady už se jen rozhoduje, jestli to celé proběhne v klidu a nebo neklidu. Budoucí vítěze ale jasně rozpoznáte na první pohled.

Tento článek nevyjadřuje oficiální názor Evropského parlamentu

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.