Praha 27. novembra 2024 (HSP/Petrhampl/Foto:TASR – Michal Svítok)
O posttraumatickém stresovém syndromu slyšel asi každý. Nejčastěji ve spojení s bývalými vojáky, kteří propadají depresím, alkoholu, nejrůznějším problémům, vyvolávají konflikty a nejsou schopni normálně žít. O co přesně jde? Na začátku člověk prožije něco šíleně nepříjemného. Něco tak strašného, že se to nedá vydržet. Že má člověk pocit, že zešílí. Že by snad bylo lepší se zabít, aby to zastavil. Někdy je to hodně rychlé, takže si to v plné síle uvědomuje až dodatečně. Klíčovou roli v tom zpravidla hraje hrůza, ale může jít o kombinaci emocí
A pak se děje to, že pokaždé, když člověk narazí na určitý podnět (obraz, zvuk, vůně atd.), mozek mu tu emoci přehraje v plné síle. Léčení velmi obtížné až nemožné. Přitom je ten stav nesnesitelný. Není divu, že to někteří řeší sebevraždou.
Takhle to aspoň vysvětluje profesorka Masonová, neurobioložka z Chicagské univerzity.
Připomínám to proto, že se to netýká jen vojáků, ale taky zdravotních sester. A že minimálně desítky, možná stovky jich žijí mezi námi. Držely službu na covidových odděleních, umírali jim lidé pod rukama, byly u rozhodování, komu poskytnout přístroj a koho nechat umřít. Daly tomu všechno, čeho byly schopny a zaplatily vysokou cenu. Tiché zapomenuté vznešené hrdinky. Sám jsem na tu problematiku narazil nedávno a náhodou. Netušil jsem, že je těch případů tolik a že jsou tak vážné.
To můžete brát i jako vysvětlení, proč nemůžu podporovat ty, kdo si založili politické a jiné kariéry na šíření zprávy o „falešné epidemii“ a kdo aktivně sabotovali všechny možnosti, jak tu epidemii zpomalit. Leda by za nimi byla nějaká jiná úžasná práce, kterou by to vyvážili.
Petr Hampl
Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.
0.0°C
.jpg)
.jpg)
