O výbušných dortech a Německu, které nespasí svět

Praha 2. septembra 2024 (HSP/Kechlibar/Foto:Pixabay, Screenshot)

Islámský stát se vysmívá německému záměru zakázat nošení nožů nad 6 cm délky slovy “když vyrobíme výbušné narozeninové dorty, zakážete dorty?” A doporučuje svým věrným muslimům, aby při dalších útocích používali běžné pracovní nástroje jako kladiva, s jejichž zákazem bude mít německý erár extra pikantní problém

Nerad v něčem souhlasím s Islámským státem, ale v tomto případě mají apokalyptičtí vousáči větší smysl pro realitu než spolkové ministerstvo vnitra. Kořenem problému není nástroj, ale ruka, která jej drží, a hned po ní myšlenky, které tu ruku rozpohybovaly. Leč nástroje (a dorty…) se zakazují snáze.

A před pár dny jsem se bavil s jednou paní doktorkou o tom slavném prvním deportačním letu do Afghánistánu, na němž opustilo Německo 28 “top of the top” kriminálních živlů, a každý přitom dostal na cestu ještě 1000 eur do kapsy. Když jsem jí řekl, že jeden z těch deportovaných byl policií vyšetřován v souvislosti s více než 160 trestnými činy (a vskutku), spravedlivě se rozhořčila: “To snad není pravda!!!”

No, je to pravda, bohužel, a úplně to asi nepochopíme; ale za trochu úvah ta situace stojí. Co je zvlášť na tom Německu tak specifického?

“Am deutschen Wesen mag die Welt genesen.”

Toto je podle mě klíčová věta k tomu, aby člověk začal té situaci trochu rozumět. Pronesl ji básník Emanuel Geibels roku 1861 v souvislosti s tehdejším sjednocováním Německa. Je to staromódní formulace, jádro sdělení je ale takové, že podle německého (politického) vzoru si může polepšit celý svět. Už tehdy to bylo dost samolibé až arogantní, a to přitom bylo ještě před čtyřmi velkými válkami, které z německého sjednocení nakonec vzešly (prusko-rakouská, prusko-francouzská a obě světové).

Období německé vojenské expanze definitivně skončilo v roce 1945, v hromadě trosek rozdělené mezi čtyři vítězné velmoci. Onomu okamžiku se dodnes běžně říká Stunde Null, hodina nula, protože všechny staré struktury pominuly a bylo nutno buď zemřít, nebo začít budovat něco jiného. Něčím jiným se nakonec staly dva velmi odlišné státy, Spolková republika Německo a Německá demokratická republika. Jeden zřízený jako explicitní demokracie s velmi silnou ochranou občanských práv, druhý jako stát pod vládou jedné (rudé) strany, a mezi nimi horká hranice.

Nuže, co se nestalo: západoněmecký stát začal téměř okamžitě rychle vzkvétat a během cca 15 let se změnil v největšího ekonomického tygra tehdejší Evropy – byl to Wirtschaftswunder, hospodářský zázrak, kterému mohly vítězná Francie a Británie leda tak závidět. Z východního Německa mezitím utíkal, kdo měl nohy (cca 3,5 milionu lidí do roku 1961), a masový exodus vlastních občanů zastavila až stavba Berlínské zdi spolu s rozkazem střílet po prchajících osobách (Schießbefehl). Jediné, v čem byla NDR zřetelně lepší než její západní sestra, byla špionáž: Stasi byla světový hráč, což se o západní Bundesnachrichtendienst říci nedalo. A pak možná několik olympijských sportů.

Jak to vypadalo ze západoněmeckého hlediska? Pokud se vám podaří změnit rozbombardované bojiště na třetí největší ekonomiku světa (1970), je určitá samolibost možná i na místě … a představa o tom, že po německém způsobu se vylepší svět, se tím pádem tiše vrátila zadními vrátky. Tentokrát ne v podobě císaře se zlatým věncem a řinčící šavlí, ke kterému oddaně vzhlížejí Bavor i Sas, ale v té moderně pokrokové podobě: přátelé, s tím Grundgesetzem jsme na to opravdu kápli, jsme vzor, ostatní by se od nás měli učit. Mimo jiné to dodnes vede k tomu, že myšlenka na zásadnější reformu německého státu je skoro tabu. Freie Wähler by do systému rádi zavedli více prvků přímé demokracie a zelenorudé strany zase různé klimatické závazky, ale po velkých reformách nevolá víceméně nikdo.

(Je zajímavé, že té souvislosti mezi moderním politickým moralismem a prastarým heslem o německých způsobech, které ozdraví svět, si párkrát všimli i ve veřejných médiích středolevého charakteru. Krotce, ale přece.)

Realita ovšem předehnala mentalitu a německý model roku 2024 není ani zdaleka tak úspěšný, jako byl roku 1964.

Dřívější dynamiku německého hospodářství zadusila nekonečná papírová řeka byrokracie, často spojené s novými ekologickými regulacemi. (To už nebyla generace obnovitelů země, jako spíš jejich dětí.) Dnešní středostavovský Němec má citelně nižší příjem než středostavovský Američan nebo Švýcar, což vede k útěku mladých mozků ze země. Znovusjednocení s bývalou NDR byl zpackaný projekt, po kterém zůstala rozsáhlá vnitřní periferie plná zavřených továren a zahořklých důchodců – a na volebních výsledcích je to také pořádně znát, k tomu se ještě dostaneme zítra. Azylová a migrační politika je postavena na nereálných ideálech starých více než půl století, které narážejí na masivní populační přírůstek v rozvojovém světě. Německý stát už nedokáže pokrývat své výdaje jen z vybraných daňových prostředků, ale hlubší zadlužování má zároveň zakázáno ústavou (Schuldenbremse), což se projevuje, mimo jiné, určitým chátráním a zaostáváním infrastruktury; aneb vlaky už dávno nejezdí přesně a bývá z toho i mezinárodní ostuda, protože právě sousední Švýcaři pak odmítají ty zpožděné německé vlaky na svoje území vůbec pouštět, aby jim nedělaly binec v jejich švýcarsky precizních jízdních řádech.

Než ale tyhle poznatky o nutnosti důkladných reforem prosáknou do hlav německé politické a kulturní elity a vyženou tu představu o Německu coby vzoru kamsi na smetiště, potrvá to desítky let. Mimo jiné proto, že nejde o žádnou zásadní zlomovou katastrofu, Stunde Null jako v roce 1945, která na vás zírala z každého shořelého domu a z každé mrtvoly ležící na ulici. Jde “jenom” o pomalé zaostávání, plíživé zkostnaťování všeho, pozvolné zhoršování situace. A toho se dá nějakou dobu nevšímat, možná i pár desítek let. Politické poměry v ex-NDR se dají dlouho ignorovat, dění v horších čtvrtích a na horších školách se dá dlouho ignorovat (nechodíte-li tam vy ani vaše děti). Stane-li se dovolená v Karibiku příliš drahou, lze jet do Řecka a ještě si říci, že jste tím ušetřili emise CO2 a pomohli planetě.

Přesto k té změně mentality pomalu dochází, ale tempo té změny jako by odpovídalo tempu generační výměny. Nejmladší Němci, kterým bylo v době migrační vlny roku 2015 kolem deseti let, jsou dnes prvovoliči. Jejich volební chování je poměrně drasticky odlišné od poměrů před pouhými pěti lety. Dřívější pravidlo, že Zelení silně bodují mezi mladými, přestalo platit. Dnes jsou Zelení nejsilnější mezi voliči středního věku.

Tento glaciální proces je vždycky trochu popostrčen takovými událostmi, jako byly “oslavy různorodosti” v Solingenu, které skončily ubodáním tří lidí. V takový okamžik si zase pár dalších hlav uvědomí, že mezi těmi nově příchozími jsou i lidé s mentalitou nájezdníků, kteří nepřišli obdivovat krásy německé ústavy, ale na té civilizaci je zajímá leda to, jak ji zplundrovat a zničit. A pár dalších úst si to troufne říci nahlas.

Všechno je to ale silně komplikováno velikostí Německa, které je sice oficiálně federálním státem, ale nahoře se koncentruje příliš velká část moci. Obří struktury mají obří setrvačnost a trvá jim pekelně dlouho, než změní směr. To je i jeden z důvodů, proč bychom to s další integrací EU neměli přehánět, ba i určité rozvolnění by bylo na místě. Vynoří-li se před vámi ledovec, s menší lodí se mu snadno vyhnete včas. Ale pokud je ta loď veliká…

Myslím si, že někdy kolem roku 2040, tedy v době, kdy Angela Merkel bude slavit své 85. narozeniny, se německý migrační model dostane zhruba tam, kde je teď ten restriktivní dánský. Je samozřejmě otázka, kolik tam tou dobou ještě bude žít Němců. Rozhodně (procentuálně) míň než Dánů v Dánsku, protože to už je pravda teď.

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.