O třech vrstvách opozičního myšlení

Praha 24. novembra 2023 (HSP/Petrhampl/Foto:Facebook/Jindřich Rajchl)

Jak je možné, že se drtivě převládající lidová nespokojenost nepromítá do volebních preferencí? Jak je možné, že miliony lidí zděšených a rozhněvaných jednáním vládní oligarchie, jsou připraveny znovu volit stejné strany?

Někdy se setkávám s pokusem o vysvětlení, založeném na tom, že ti lidé jsou prostě hloupí, mají vymyté mozky apod. Jenže mentálním selháním lze vysvětlit jednání jednotlivců. Pokud se zdánlivě iracionálně chovají statisíce nebo miliony lidí, znamená to, že je v chodu nějaký mechanismus, kterému nerozumíme.

První vrstvou opozice jsou ti, kdo odmítají některé konkrétní kroky prosazované vládnoucí oligarchií (volná migrace z muslimských zemí, povinná elektromobilita, transgender na základních školách apod.), zároveň jsou ale věrnými příznivci současného politicko-ekonomického uspořádání. Budu je nazývat LOAJÁLNÍ OPOZICÍ. Občas požadují i personální změny, ale jen toho typu, že by byl premiér Fiala nahrazen třeba ministrem Blažkem nebo hejtmanem Kubou. Celkově jsou podle nich věci nastaveny správně, jen je třeba odmítnout některé konkrétní politiky. Takové lidi najdeme v ODS, v KDU-ČSL nebo třeba v ANO. Mluví za ně média jako Echo24. Na evropské úrovni je takovou političkou italská premiérka Meloni.

Pak je tu OPOZICE PROTISYSTÉMOVÁ. To jsou lidé, kteří se domnívají, že zmíněné šílené politiky (volná migrace, green deal atd.) jsou nutným důsledkem současného politicko-ekonomického uspořádání a že je tudíž důležité cílit na celkovou transformaci společnosti a na zlomení současných struktur moci. S tím souvisí i požadavky na poměrně radikální ekonomické reformy s cílem zkrotit banky a nadnárodní korporace. Je pro ně nepřijatelné i současná liberální podoba školství, médií, justice apod.

Nejvýraznějším představitelem tohoto směru je Viktor Orbán. V roce 2016 jím byl Donald Trump (než se nechal ochočit a smířil se kritikou jednotlivých osobností a kauz). V českém prostředí je najdete v ANO (kde se zdá, že jich přibývá), v KSČM a částečně v SPD. Nemají žádné médium, nicméně jejich pohled se občas prosazuje v Časopise Argument, případně na X.TV.

Kontakty obou opozičních skupin jsou velmi obtížné. Loajální opozice pokládá protisystémovou za extrémisty a zrádce atlantických struktur. Protisystémová opozice zase pokládá tu loajální za povrchní až falešnou, se kterou nemá cenu ztrácet čas.

Vše je ještě komplikovanější tím, že uvnitř protisystémové opozice najdeme naprosto rozdílné představy, jak by měla vypadat ta žádoucí systémová změna. Na jedné straně orbánovský model národní smíšené ekonomiky, na druhé straně by tím řešením mělo být, že stát zcela vyklidí pozice a předá veškerou moc nadnárodním korporacím (jak slyšíme od Svobodných nebo z okruhu Institutu Václava Klause).

A pak je tu ještě třetí vlna opozice, v českém prostředí označována jako „alternativa“. Ta vychází z přesvědčení, že nestačí odmítnout jednotlivé ničivé projekty a že ani změna ekonomicko-politického modelu nestačí. Problémem je podle nich celá moderní civilizace, včetně vědy, racionality, matematiky a statistiky, víry v pokrok, ideálu rovnosti, zvyšování životní úrovně atd.

Nejvýraznější spor mezi alternativou a jinými vrstvami opozice se vedl o očkování. Nicméně nejde o pár injekcí. V pozadí je spor o význam celé moderní medicíny, potažmo celé moderní vědy. Je to něco jednoznačně pozitivního nebo jen prodejní nástroj farmaceutických korporací? V posledních měsících vyniká výrazněji spor o roli Izraele, respektive Židů. Pokud totiž věřím, že celá moderní civilizace je zvrácená a nebezpečná, pak představují Židé horší problém než džihád.

I když alternativa občas taky mluví o vědě (a najdeme mezi nimi i pár vědců), jejich porozumění tomu výrazu je naprosto odlišné od toho, jak se používal v posledních dvou staletích. Podle alternativy je věda jeden obrovský podvod, jehož jediným smyslem je ovládání lidí. Mělo by ji nahradit „probuzené vědomí“ nebo něco na ten způsob.

Z toho všeho vychází logický spor mezi antisystémovou opozicí a alternativou. Antisystémová opozice považuje alternativce za docela obyčejné blázny, alternativci pokládají antisystémovou opozici za zbytečnou, případně zrádnou.

V tuto chvíli je v západním světě jen málo významných politiků hlásících se k alternativě. Vycházející hvězdou by snad mohl být americký prezidentský kandidát Robert F. Kennedy.  V českém prostředí najdeme alternativce mezi příznivci SPD. Převažují mezi příznivci PRO a v přibližně desítce pidistran. Zato mají obrovské mediální zastoupení v celé plejádě alternativních projektů s celkem statisíci čtenářů a posluchačů.

A stejný problém. Těm v prvních dvou vlnách se ti lidé jeví jako nebezpeční blázni, kteří nevědí o čem mluví. V očích těch třetích jsou ty předchozí vlny v lepším případě zbytečné a povrchní, jenže možná taky zrádné.

Aby to nebylo příliš jednoduché, zdá se, že vznikla určitá symbióza mezi vládnoucí oligarchií a tou nejradikálnější částí alternativy. Alternativa je sice neustále urážena, ale velká média o ní mluví (zatímco o antisystémové opozici se mlčí). Vlastně je významnou součástí vládní propagandy. Tohle chcete, aby vám vládlo? Tak to raději Fiala, Černochová a Lipavský.

Souvisí to s mainstreamovou tendencí zobrazovat opozici jako mnohem radikálnější, než je ve skutečnosti. Andreje Babiše jako protisystémového a protisystémové osobnosti jako alternativní.

Co z toho vyplývá? Že rozdrobení opozice není otázkou ambicí pár osobností. Tak tomu může být při hádkách uvnitř jedné strany. Ale že se nedaří spojit miliony lidí odmítající politiku Fialovy vlády, to je dáno spíše tím, že mezi různými skupinami jsou principiální rozdíly. I v takových případech je možné stavět aliance, ale vyžaduje to obrovský státnický um. Ten zatím chybí.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.