Praha 12. januára 2023 (HSP/petrhampl/Foto:Pixabay)
Od května bojuje na Ukrajině NATO se vším všudy. Jediný rozdíl je v tom, že místo zpohodlnělých Němců, Holanďanů a Američanů bojují na naší straně houževnatí Ukrajinci. Proč se přesto nedaří tu „benzínovou pumpu vedle Číny“ porazit? Proč nestačíme na zemi, jejíž HDP je na úrovni Itálie?
V kvalitě vojáků to nebude. Ukrajinci jsou stejně tvrdí jako Rusové a dostali lepší výcvik. Z dalších zemí NATO tam jsou speciální jednotky, které nejspíš vůbec nebudou špatné.
Ale smysl dává to, na co před pár týdny upozornil americký analytik Brian Berletic. Pro Západ je velmi obtížné soutěžit s Ruskem co do výrobní kapacity. A v dohledné době se to nezmění. Copak neumíme postavit a provozovat stejně velkou továrnu? Kde je problém?
V celkovém uspořádání. V Rusku jsou zbrojovky státní. Armáda tedy definuje požadavky a státní zbrojovky je plní. Na Západě jsou zbrojovky korporátní nebo soukromé. Dochází tedy ke složité hře, kde armáda sice zadává zakázky, jenže obchodníci zbrojovek zase ovlivňují armádu. A silnější je ten, kdo může snadněji rozdávat úplatky. Zbrojní nákupy jsou tedy fakticky řízeny dodavateli, a tudíž se preferují takové zakázky, které jsou vysoce ziskové. Ideálně takové, kde se spoustu let něco zkoumá a vyvíjí a pak se dodá pár kousků něčeho šíleně sofistikovaného. To jsou marže! To jsou zisky!
Jenže na bojišti nakonec rozhoduje, kdo je schopen chrlit statisíce „obyčejných“ dělostřeleckých granátů, stovky „obyčejných“ dávkových raketometů a tanků, tisíce „obyčejných dronů“ atd. Rozhodují výrobní kapacity, nikoliv zisky.
Proč se stejný problém neprojevil za druhé světové války, kdy americká průmyslová kapacita převálcovala Německo a Japonsko? Protože tehdy vůči armádě vystupovaly stovky dodavatelů, z nichž nikdo neměl zásadní vliv. Dnes armádě dodávají giganty, které spočítáte na prstech jedné ruky (a které mají vliv odpovídající své velikosti).
Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.
0.0°C
.jpg)
.jpg)
