Praha 4. januára 2024 (HSP/petrhampl/Foto:Pixabay)
Čtu Brouého knihu o bolševické revoluci v Rusku a je zajímavé, jak se v předrevolučních letech neustále zabývali taktikou k neustále diskutovali o tom, jak dostáhnout změn moci. Ozbrojené povstání? Nebo víc investovat do šíření novin? Nebo podpořit nějaké místní skupiny? Nebo kandidovat do parlamentu? Co tajné organizace? Je dobré jednat okamžitě? Nebo čekat na jinou fázi vývoje? Jaký vývoj vlastně lze očekávat?
O tom se psaly celé knihy. O tom se vedly polemiky. O tom se psaly spousty článků, včetně bouřlivých reakcí. Kvůli tomu se vylučovalo ze strany.
To není jen otázka bolševiků či jejich specifického způsobu vládnutí. To je chování skupiny, která usiluje o převzetí moci a bere to vážně.
V tom smyslu je zarážející, že současná “alternativa” takovou diskuzi vůbec nevede – kromě neustálých frází o tzv. spojování. Když píšu o struktuře politické moci a možnostech narušení vlády současné oligarchie, reakcí je minimum. To téma není zajímavé.
Místo toho jednoznačně převážil jiný žánr. Vylíčí se, jak je vláda strašná (což všichni beztak vědí) a jak jsme nespokojení. Protože už to bylo řečeno 100x, použije se nová metafora nebo nový řečnický obrat. Cílem je říct něco, co všichni vědí, a vyvolat co nejvíc emocí. V tom se soutěží. Na základě jakési nejasné naděje, že když bude vyvoláno hodně emocí, režim se zhroutí. Nejde jen o to, že si velká část opozičně smýšlejících lidí zvykla na takovou pseudo-debatu. Horší je, že vedoucí opozičních spolků, poslanci, politici i vůdcové neparlamentních formací se tomu dokonale přizpůsobili.
Že je parlament žvanírna, to je normální. Ale jak může dojít k pozitivní změně, když je žvanírna i opozice?
Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.