Praha 12. apríla 2024 (HSP/Petrhapl/Foto:Pixabay)
Ještě jako středoškolák žijící v 80. letech jsem chodil na koncerty skupiny Dybbuk (později Panika). Asi dvacetileté holky, ze kterých jsem byl v těch 17 letech úplně hotový. Nedávno jsme si předplatil nějakou hudební službu a našel tam staré písničky Dybbuku z té doby. Pořád jsou naprosto senzační! Skvělá muzika
Nicméně s odstupem si člověk všimne i dalších věcí. Třeba úchvatné texty. Tím nemám na mysli veršovánky, které příjemně naplní noty (jak je tomu u většiny písniček), ale opravdová umělecká díla, která tomu všemu přidají další dimenzi. Neuvěřitelně citlivá práce s jazykem, hraní si se zvuky a tak. Nádhera. A to napsaly dvacetileté holky. Dnes by to byly v podstatě ještě děti.
Pak jsem si ale položil otázku, proč si toho člověk všimne až s odstupem. Možná proto, že to mnohem víc trčí. Protože to není jen otázka jedné party muzikantek, ale celé dobové atmosféry. Doby, kdy každý středoškolák četl Nezvalovy básně, kdy do milionů pracujících byly tlačeny nedělní chvilky poezie a dbalo se na jazykovou kulturu. Z takového prostředí pak vyrůstají různé Dybbuky se svými písňovými texty.
Srovnání se současnou primitivní mluvou je až neuvěřitelné. Nejde o to, že jazyk je plný anglických slovíček. Jde o to, že jazyk se stal primitivním. I já mluvím primitivněji než tehdy. A s primitivním jazykem přichází i primitivní myšlení.
Petr Hampl
Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.