Praha 12. apríla 2023 (HSP/petrhampl/Foto:TASR/AP-Amr Nabil)
Předevčírem jsem tu psal o mechanismu růstu džihádu v Evropě, který spočívá v tom, že mezi mladými oslavovateli každého děsivě brutálního činu se najdou další, kteří se nakonec dopustí něčeho podobného. Nemuselo by tomu tak být, kdyby vedoucí mešit dali jasně najevo, že veřejné oslavování brutálního násilí vůči bezbranným nebudou trpět
Nebo kdyby muslimské komunity přestaly tolerovat podporu terorismu. Jenže tak tomu není. Muslimské komunity džihádistické násilí podporují. Dokonce i ti, kteří formálně odsuzují terorismus, si zároveň stěžují na diskriminaci. A když se jich zeptáte, v čem diskriminace spočívá, tak vám vysvětlí, že diskriminace je stav společnosti, kde všechno nebylo plně podřízeno islámu. To není názor můj, to je zjištění muslimského spisovatele Eda Husajna, který procházel muslimské komunity ve Velké Británii a vedl desítky pohovorů s jejich vedoucími.
Vždy je s tím ale spojena představa, že Západ je odporný, dekadentní a hodný pohrdání. To druhé nachází částečnou odezvu i mezi západními konzervativci, kteří si mnohdy pěstují romantickou představu, že muslimské komunity jsou tradiční, konzervativní, se smyslem pro rodinu, uměřeností v sexuálních záležitostech apod. Ve skutečnosti se tam veškeré dekadentní jevy vyskytují minimálně ve stejné míře jako na Západě, včetně změn pohlaví atd. Dokonce i homosexuálního chování je tam výrazně více. Ostatně, úsloví „ženy jsou na rození dětí a chlapci na lásku“ vyšlo z prostředí ortodoxního islámu. Rozdíl je v tom, jak příslušníci každé civilizace pohlížejí sami na sebe. V muslimském mentálním světě není místo pro pocit, že by svět islámu mohl být dekadentnější než svět nevěřících, zatímco u nás to patří k běžné myšlenkové výbavě.
Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.
0.0°C
.jpg)
.jpg)
