V té útlé knížečce tvrdím, že potřebujeme vystřízlivět z opojení dvěma iluzemi. První iluze spočívá v tom, že Západ může vládnout a poroučet celému světu. Že my na Západě určujeme, co je správná demokracie. My rozhodujeme, kdo smí s kým obchodovat. Našim zbraním nedokáže nikdo čelit. To my určujeme životní styl celého světa.

Neřeším ve své knize, jestli to bylo dobré nebo špatné, že to tak kdysi bylo. Pokládám tu otázku za příliš komplikovanou. Jedni mohou připomínat, že díky kolonizátorům bylo na celém světě zrušeno otroctví. Jiní, že mnohé chudé státy dostaly efektivní státní správu nebo že tam byly postaveny silnice a železnice. A konec konců, britští kolonizátoři zachránili také hindskou civilizaci, protože od jejího úplného převálcování islámem zbýval už jen malý krůček.

Jenže na druhé straně je také pravda, že Evropané si brali spoustu surovin a jiných zdrojů, za které poctivě nezaplatili. Že zacházení s domorodci občas bylo nesmírně brutální. Že při kolonizaci byly zničeny místní ekonomiky. A tak dále.

Nechci v tom být soudcem. Ale ať mají pravdu ti nebo oni, Západ už nedokáže svou převahu udržovat. Je jen jedním z civilizačních okruhů. Mám za to, že to není žádná velká škoda. Většině obyvatel Západu to stejně nepřinášelo žádný prospěch. A už vůbec to nepřinášelo prospěch obyvatelstvu zemí jako Česká republika, které sloužily jen jako servisní území pro centrum impéria.

Rozumným řešením by bylo nechat ostatní na pokoji, hlídat si vlastní hranice, posunout se k vyšší míře soběstačnosti a žít si po svém. Konec konců, řada bývalých impérií jsou dnes malé skromné státy, kde se lidem žije lépe než v dobách, kdy jejich panovník ovládal velkou část světa. Ve své knize se snažím ukázat, že takovou změnu nedokáže podniknout civilizační okruh jako celek. Změna musí probíhat postupně v jednotlivých zemích, přičemž pokaždé bude průběh jedinečný.

S tím souvisí vystřízlivění z druhé iluze. A sice, že volný trh vede k jakési předjednané harmonii a k dokonalým národním ekonomikám. Že spontánní vývoj může nahradit státnické rozhodování a že pokud se věcem nechá volný průběh, nepotřebujeme koncepci národního rozvoje. Dnes vidím, že všichni, kdo téhle iluzi uvěřili, se stali kořistí dravců.

Kudy z toho ven? Stát se znovu civilizací, kde hraje centrální roli věda a výroba – se všemi odpovídajícími nároky na školství, výchovu, sociální strukturu atd. Reformy, které Západ potřebuje, jsou v řadě ohledů podobné tomu, co proběhlo po druhé světové válce (především v západní Evropě), kdy se Západ vzpamatovával z nacismu, ale také z krize třicátých let. Byly to reformy, ze kterých vzešlo nejlepší a nejúspěšnější období dějin Západu. Na rozdíl od reforem 80. a 90. let, které všude vedly k úpadku.

Pokud reformy neproběhnou, bude budoucností Západu bída, zaostalost, pokračující úpadek, obrovský růst sociálních rozdílů, zhoršování zdraví, zkracování života atd. Nečekejme žádný prudký zlom, ale počítejme s tím, že každým rokem to bude horší a horší. Naše média nás mohou ujišťovat, že všichni ostatní jsou zlí diktátoři, kteří žijí v zemljankách a nemají splachovací záchody, ale to naše problémy nevyřeší. Naše problémy nevyřeší ani pěstování iluzí o tom, že jsme nejvzdělanější nebo že bychom mohli kohokoliv rozstřílet, kdybychom chtěli. Co horšího, Západ by se stal územím vhodným pro kolonizaci a rýsoval by se jediný možný zájemce – muslimské komunity. Ať nikdo nevěří tomu, že když budeme chudí, že přestaneme lákat masovou migraci. Změní se ale složení příchozích. Budeme méně atraktivní pro vzdělané pracovité lidi a více atraktivní pro obyčejné zločince přilákané naší bezbranností. Tuto změnu složení migračních populací už zažíváme.

Jaké názory převládnou ve které zemi a jaké bude její další směřování, to nebude dáno výsledkem nějaké debaty. Nemůžeme si to představovat tak, že někde sedí kruh moudrých lidí, kteří diskutují tak dlouho, až nějaké argumenty převáží. Výsledný názor je především otázkou dění ve společnosti, formování společenských tříd, jejich vztahu, konfliktů atd. A to je právě to, co dnes neznáme. Vidíme současné rozložení moci, vlivu a majetku, ale nedokážeme odhadnout, jak tomu bude za generaci. Společenské třídy zanikají a vznikají nové a nejspíš to bude pokračovat.

V tom smyslu je budoucnost Západu otevřená. Otevřená je i budoucnost České republiky. Ale rozhodně skončily časy, kdy si náš protektor mohl vynutit cokoliv od kohokoliv prostě tak, že nějakou zemi prohlásil za diktaturu a zasypal ji bombami.

O tom všem pojednávají úvahy, zachycené v knize Střízlivění. Kromě mého textu kniha obsahuje také tři rozhovory s lidmi, kteří přemýšlí o podobných věcech a jejichž pohledy nasvětlí problematiku z dalších stran, konkrétně s profesory Budilem, Drulákem a Kellerem, shodou okolností mými kolegy v Jungmannově národní akademii. Pokusil jsem vést rozhovory jinak, než je běžné v médiích – složitější otázky, které jdou do větší hloubky a větší prostor pro odpovědi. Snad se to povedlo.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.