Já mám střední školu. Stavebně strojní. Maturita se samými jedničkami. Od malička vášnivý čtenář. V mém okolí má málokdo doma takovou knihovnu jako já a opravdu jsem všechno přečetl. Když jsme se stěhovali na Moravu, zabíraly knihy téměř třetinu stěhovacího vozu.

Přesto… sakra nejsem chytřejší než táta. On má doma menší knihovnu než já. Ale mnohem náročnější. A také to všechno přečetl. On by se nezabýval nějakou fantasy literaturou, nebo dokonce příběhem kluka v čarodějné škole. Společné jsme měli jen mayovky, werneovky a já si přidal ještě foglarovky. Táta má v knihovně samého Schweitzera, Wilhelma Bushe, Irwinga Stonea a podobné klasiky. Jeho „nejpokleslejší“ čtení, je Jack London.

Táta celý svůj život strávil v dílně, ale když se u nás doma sešli jeho kolegové elektrikáři, tak debaty byly jiskřivé, zajímavé, rozebíralo se ledacos a všeobecný kulturní přehled z toho čišel. Tátovi je už sedmdesát, ale když se s ním dostanu do diskuse, tak se mnou bez problémů udrží krok. Kolikrát si přečte nějaký můj článek a vytkne mi povrchnost a faktickou nepřesnost (a neopomene mi vynadat za jakýkoliv pejorativní výraz).

Když jsem mu řekl vtip o Markétě Pekarové Adamové, že její zahrádka má pět set metrů kosočtverečných, tak se zakabonil a vážně mi vysvětlil, že o ženách se takhle nemluví a to ani v případě, že jsou hloupé.

Můj dědeček (tátův tatínek) to byl prostý řemeslník. V životě četl především komunistické letáky, protože byl ve třicátých letech německým komunistou. Byl to dobrý, poctivý člověk se zlatýma rukama, ale takhle nějak si člověk představoval dělníka. Neměl velký rozhled, ale dřel, aby jeho dva synové měli co nejlepší život. Myslím, že byl spokojen. Oba jeho synové si bez problémů zařídili životy, byli úspěšní ve své práci a kromě vydělávání na chléb vezdejší ještě měli čas číst, chodit na kulturu a dovzdělávat se.

Dědečkův tatínek byl v podstatě negramotný. I když do školy už chodit musel. Uměl namáhavě přeslabikovat text, uměl počítat na prstech a můj dědeček ještě v dětství zažil, co je to hlad. Ale i tento člověk dřel, aby dědeček uměl řemeslo, aby ho uměl dobře, aby se čtením, psaním a počítáním neměl žádný problém.

Moje děti jsou ve škole také poměrně úspěšné. Na jejich vysvědčení se koukalo hezky, ale když jsem měl možnost si projít jejich diktáty, požadavky na povinnou četbu, jejich písemky z matematiky, tak bych jim tedy jedničky nedal. Když to porovnám s tím, co jsem musel umět já v devadesátých letech, tak je to objektivně docela slabota. Můj bratr jako koníček učí na „své“ střední škole, kde sám vystudoval a říká, že učivo je pořád stejné jako za jeho časů, ale požadavky na znalosti rapidně klesly.

Proč to všechno píšu…

Na všech veřejných setkáních, kde se objevím, všude dojde na smutný povzdech, že skoro všichni, kdo přišli na Rajchla nebo Vidláka, jsou starší čtyřiceti let. Na demonstracích je to podobné. Skoro žádní mladí. Studenti prakticky vůbec ne…

Přátelé, to vůbec není divné. Snažil jsem se demonstrovat, že od zavedení školní docházky za Marie Terezie, byla každá generace vzdělanější, než ta předchozí. Rodiče dřeli, aby jejich děti mohly chodit do školy. Znamenalo to nejen větší rozhled, ale i lepší život. Kdo měl vzdělání, ten měl zpravidla i prachy, kariérní postup a sociální jistoty i v dobách dickensovského kapitalismu.

Není divu, že všechny ty pokroky dějin a revoluce dělali mladí. Školy je skutečně něco naučily. Byli připraveni, převzít kormidlo dějin. Byli schopnější, než jejich rodiče. Uměli to dotáhnout dál. Zpravidla i víc cestovali, získali větší rozhled po světě, knihy i noviny byly stále levnější a dostaly se do stále primitivnějších koutů.

Ale někde u generace mého táty se to nějak zlomilo. Táta ještě za tři roky učňáku zvládl neuvěřitelně hodně a jeho mládí bylo plné podnětů, že si i „skladník ve šroubárně mohl přečísti Vergilia v originále.“ Já jsem ještě stihl staré socialistické osnovy, až po mě se začaly dělat ty liberálně kartouzovské reformy školství. Ale doba už byla jiná. Už vládlo přesvědčení, že jsme chytrá generace tím, že umíme googlovat. Prostě, že umíme klikat na počítači. Ale objektivně vzato, moje generace už není chytřejší, vzdělanější a s větším rozhledem, než generace mého táty. A generace mých dětí? Darmo mluvit.

Kdo si první všimne, že se ve společnosti děje něco špatně? Kdo si první všimne, že se stát dal špatným směrem? Kdo první rozpozná v době, kdy ještě o nic nejde, že si zakládáme na velké problémy v budoucnosti? Ti chytří, Halík!

Kdo je v současné době nejvzdělanější a nejschopnější generace?

Ano, čtyřicátníci a výš.

Poprvé za několik set let to nejsou mladí, kteří by si uvědomovali problémy současnosti i blízké budoucnosti. Poprvé to nejsou mladí, kdo jsou rebelové, kdo si v masové míře zachovali vlastní nezávislé myšlení schopné samostatného úsudku. Poprvé to nejsou mladí, kteří dovedou lépe číst náročnější literaturu, poprvé to nejsou mladí, kteří umějí lépe počítat, poprvé to nejsou mladí, kteří mají lepší technické i hospodářské znalosti… žijeme v zajímavé době. Padesátníci, šedesátníci a sedmdesátníci mají lepší znalosti než jejich děti. Hustý, co?

Vyberte náhodně dvacetiletého mlaďocha a zeptejte se ho na rok 1968… nejspíš nebude vědět vůbec nic. Zkuste se ho zeptat na rok 1939… a bude to ještě horší. O roku 1212 nebo 1415 ani nemluvím… Vezměte náhodného dvacetiletého kluka a dejte mu do ruky pilu… Ne, všichni takoví nejsou a i dříve byli nefachčenkové bez znalostí… ale bylo jich o dost méně.

Ano, také bych si přál, aby na demonstrace chodilo více mladých… ale nedivím se, že tam nejsou. Oni to prostě ještě nevidí. Ani z mnoha SMSek neuděláte román. Ani nejlepším googlováním nevyřešíte integrál. A pokud si necháte esej napsat umělou inteligencí, tak k čemu to všechno je? Ano, mladí by s námi mohli volat po odstoupení vlády. Ale kdyby tam přišli místo Fialy, lepší by to určitě nebylo.

Jan Keller se ve svém posledním článku právem obává, že národ, který si zvolil Petra Pavla prezidentem, zřejmě nebude schopen uskutečnit žádnou pozitivní změnu. Nemá z čeho ji udělat. Vidlák říká, že pokud existuje nějaká naděje, je v těch, kteří se dneska blíží důchodovému věku a nebo už v něm jsou. Mládež, která jásá nad tím, že brzy nebude mít důchody, ta je opravdu brzy nebude mít. Ti, kteří si své důchody odpracovali v době, kdy práce ještě něco znamenala, těm ještě nějaké peníze přijdou a nějak to s nimi doklepou.

O změnu (nebo chcete-li revoluci) se snaží ta generace, která vidí první, že se něco pokazilo a jde to do háje. Ta generace pak hledá řešení. Kteří to jsou? To uvidíte 16.9. na demonstraci…

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.