Málokdo to ví, ale když zelené hnutí na Západě začalo v šedesátých a sedmdesátých letech vystrkovat hlavy, dělali demonstrace a kampaně za klecový chov. To, co existuje dneska, to měli i tenkrát. Původně měl sedlák doma slepice v kurníku a odprodával, co sám nespotřeboval. Postupně kurníky rostly, měnily se v haly, místo dvaceti slepic bylo najednou pod jednou střechou takových pipin tisíc… přišla automatizace, krmítka, napáječky, haly stále rostly…

… a pak přišli ekologové a řekli, že takhle to nejde. Přirozeně slepice tvoří malá hejna, hromadný chov na podestýlce je krutý, nerespektuje přirozené chování slepic, takže je pěkně rozdělte do klecí, to pro ně bude lepší, nosnice budou dávat více vajíček a kuřata lépe porostou.

Politici na to slyšeli, upravili vyhlášky, chovatelé se přizpůsobili, ukázala se spousta ekonomických výhod klecových chovů (například to, že slepice mohou být v patrech nad sebou), ceny drůbežího masa klesaly, ceny vajíček také. Občas někdo upozorňoval na to, že ani klece nevyřešily problém s ošklivými záběry z takového chovu, protože to vůbec nepřipomíná farmáře Tondu z Pokáčovy písničky, který svoje slepičky hladí po hřebínku, kdykoliv snesou vajíčko. Mnohem víc to připomíná honkongskou bytovku pro méně majetné.

Pak přišla devadesátá léta. Ekologičtí revolucionáři už byli dávno v politických funkcích a místo práv pro slepice řešili, jak svým voličům vysvětlit, proč je správné a nezbytné bombardovat Jugoslávii, na konferencích vymýšleli evropský superstát a cítili se být pupkem světa. Ani oni sami už si nepamatovali, jak bojovali za klecové chovy a jejich vnuci zatím venku protestovali proti klecím, protože to na kameře fakt nevypadalo dobře.

Politici na to slyšeli, upravili vyhlášky, výrobci se přizpůsobili a tak jsme se krásným obloukem vrátili tam, kde jsme byli v roce 1960. K stále rostoucím halám ve kterých je stále větší množství slepic na co nejmenší ploše. Žrádlo až pod zobák, pití také. Pro nosnice snůšková hnízda a pro brojlery tak hustá síť krmítek a napaječek, aby se pokud možno nemusely hýbat a nespotřebovávaly energii z drahého krmiva na chození a lítání.

Díky tomu vyroste kuře na jateční váhu za měsíc…

Na začátku se do haly nastele podestýlka, která se po celou dobu výkrmu už nemění. Je docela alchymie ji připravit, aby se v ní nemnožili ani cizopasníci ani nemoci a aby to co nejlépe sálo hovna i moč. Na tuto podestýlku přijdou krásná žluťoučká kuřátka, která dostanou optimální směs krmiv pro optimální růst. Když máte v hale desítky tisíc kuřátek, tak tam dochází k přirozeným úmrtím. Navíc se ty potvory navzájem klovou, protože netvoří ta malá hejna, kde si kohout udrží pořádek a kázeň. Úhyny představují asi dvě procenta z celku. Když máte v hale padesát tisíc kuřat, tak tamodtud každý den musíte vynést třicet mrtvých kuřat. Samozřejmě, ony tam neumírají podle harmonogramu. Někdy jich najdete pět, jindy sto.

Původně čisťounká a dezinfikovaná hala se během výkrmu postupně zahnojí. Nakonec přijede kuřecí kombajn (nekecám), který brojlery posbírá šetrněji, než když je sbírali lidé a často jim u toho zlámali křídla.

Výsledkem je kuře, které se v současnosti prodává na jatka za 28 ,- Kč/kg živé váhy. 16,- Kč stojí usmrcení, zpracování vychlazení a zabalení. Takové kuře je o 30% vnitřností lehčí. Cena zpracovaného kuřete je 56,- Kč /kg. Ano, zemědělec, chovatel a řezník dokáží vyrobit kilo zpracovaného kuřecího masa za blbých padesát šest korun. V této ceně je krmivo, hala, pracovník v masokombinátu i celý masokombinát se vším vybavením, veterinární a hygienický dohled, účetní, ředitel firmy i spousta příživnických úřednických existencí ve státní správě, které zemědělci, chovateli i řezníkovi házejí klacky pod nohy.

V hytlermarketu si toto kuře koupíte zhruba za stovku. Občas bývají v akci, když o ně není zájem a pak se cena může dostat někam kousek nad těch pětapadesát korun. Kuřecí je u nás nejběžněji kupované maso a když si ho chcete upéct, potřebujete k němu i brambory a další zeleninu. Tož vám dají kuře ve slevě a oberou vás právě na těch bramborách.

Myslíte, že by byl problém, aby v hale bylo těch kuřat trochu méně? Aby třeba měly i venkovní výběh? Aby žila trochu déle, víc si zaběhala, díky tomu byla víc v kondici? Aby to víc vypadalo jako v reklamě od Alberta? Žádný problém. Jen by pak to kuře nestálo dvacet osm korun, ale třeba čtyřicet. Po zpracování by stálo pětasedmdesát korun.

Hytlermarkety by vám ho pořád mohly prodávat za stovku a vůbec nic by se nestalo. Pořád by měly třicetiprocentní marži za to, že rozdělali paletu, kuřata nastrkali do ledniček a vy si ho sami naklikali na samoobslužné pokladně. Je to podstatně méně práce, než s tím má chovatel i řezník. A také podstatně méně rizik.

Ale to by nešlo. To by si pak pan německý majitel nemohl koupit novou jachtu a Tomáš Prouza by nedostal kvartální odměny za obviňování zemědělců z drahoty. Marže musí bejt a pořádná. Kuře z luxusnějšího chovu nebude stát stovku, ale dvě. A to už si většina lidí nemůže dovolit, když jim Fiala zdražil topení i bydlení a zvýšil jim daně.

A počkejte, až se to Výbornému s Fialou podaří, zničí české zemědělství a kuřata se budou dovážet z Brazílie… Tam, kdyby se někdo vloupal do haly a natáčel podmínky chovu, tak ho rovnou zastřelí. Tam nikdo nebude dohlížet na množství antibiotik. Nikdo nebude zjišťovat, jak vypadá linka na jatkách a jestli náhodou obsluha nemá lepru. Žádné evropské hodnoty neucítí ten smrad z mnohem větších hal. Žádný veterinář se tam nebude ošklíbat nad tím, že nemají pořádné záchody a bezdotykové vodovodní baterie a nedělají sanitární dny.

Pro vás bude to kuře vypadat úplně stejně a rozdíl zjistíte až po deseti letech konzumace, kdy dostanete zápal plic a penicilín na to nezabere.

Je to jasné, jak to funguje?

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.