Pro své občanské angažmá jsem si založil spolek. Institut českého venkova. Jsem prostě okouzlen spořádaným jihomoravským venkovem, zamiloval jsem se do zemědělství a hospodaření a cítím se jako ryba ve vodě u domácích zabijaček. Institut českého venkova nikdy nedostal ani korunu z veřejných rozpočtů. Je placen drobnými dary od mých čtenářů. Havel by nade mnou měl vlastně zajásat, protože jsem udělal přesně to, o čem na začátku devadesátek mluvil. To my, čtenáři Vidlákových kydů, jsme ten neziskový sektor, jak má být. Nikoliv přisátý na erár, nikoliv přisátý na Sorose, nikoliv přisátý na EU. Občané, kteří chtějí, si sami platí svoji aktivitu, o kterou mají zájem. Zcela nenárokově a dobrovolně. Neexistuje žádný vidlácký koncesionářský poplatek, ani předplatné ani nic jiného. Pokud čtenářům zvlčím, prostě platit přestanou.

V poslanecké sněmovně jsem byl jednou a setkal jsem se tam s Jiřím Kobzou, Ivanem Davidem a potykal si s Jardou Foldynou. Nikdy jsem neměl příležitost, jít na nějaké ministerstvo, nikdy jsem s žádným ministrem nejednal. Nikdy jsem nebyl s žádnou suplikou na krajském úřadě a vlastně nejvýš, kam jsem se ve státní správě kdy dostal, bylo jednání na drážním úřadu o rekonstrukci nádraží Hodonice, kde jsem zastupoval svého zaměstnavatele, který tam měl do nádraží připojenou vlečkovou kolej.

Když jsem chodil debatovat mezi lidi, nikdy jsem si na to nebral nějaké lepší oblečení, ani jsem svůj projev nepodmalovával podmanivou hudbou, neměl jsem žádné hostesky ani pozlátka. Neměl jsem za sebou žádné plátno s bombastickou projekcí. Prostě se tam před lidi postavil venkovský úboreček a pronášel zemitou filozofii. Vstupné dobrovolné, organizace dobrovolná, zajišťovaná místními nadšenci. Pane Vidláku, máte sebou svoji knihu? Mám.

Napsal jsem tři knihy. V první se vyznávám ze své lásky k půdě, druhá je o pěstování brambor a ve třetí popisuju, kolik pitomostí jsem udělal za tři roky veřejného působení na rozhraní médií a politiky. Ač mám nabroušené pero a nevymáchanou hubu, nenapsal jsem žádnou knihu o tom, jak dosáhnout úspěchu, jak změnit svět, ba ani, jak změnit režim.

Byl jsem u demonstrací, ale nikdy si mě nepozval ani premiér ani nikdo z opozice, aby se mnou diskutoval o ohrožení demokracie. Velká média o mně nikdy nenapsala nic pozitivního a když mi Radek Bartoníček náhodou dal slovo, tak to schytal od svých vlastních.

Hele, přesto o mě začínají naši intervjuci psát, jako kdybych mohl za všechnu bídu tohoto státu a všechny chyby této vlády. Fórum 24 už začíná používat termín „Vidlákismus.“ Apolena Rychlíková o mě napsala článek, který jsem jen nechal převyprávět jako filmový týdeník z padesátých let a nebyl v tom žádný rozdíl. Brodníčková ve mně vidí tajného agenta Moskvy, Bartkovský spekuluje o mém vlivu. Česká televize o mně natáčí reportáže. Přitom nemám v telefonu číslo ani na Kalouska, natož na někoho opravdu vlivného.

A Jiří Lobkowitz už rovnou píše, že dezoláti svou politickou činností ožebračují naši společnost… My, kteří jsme nikdy nebyli ve státní správě, nesvítili jsme ani u privatizace ani u „záchrany bank,“ ani u Kalouskova rozpočtu v roce 2008, ani jsme nepodepsali migrační pakt, ani jsme nepodepsali grýndýl, nejezdili jsme na jednání ani do Brusele ani za dědou Bidenem, neměli jsme žádný vliv na posílání granátů a peněz na Ukrajinu, neodsouhlasili jsme ani zvýšení ani snížení důchodů, neschvalovali jsme jediný státní ani obecní rozpočet, neobjednali jsme v USA stíhačky ani v Rakousku Pandury ani padající padáky, my jsme podle naší šlechty vinni tím, že se Fialovi nepovedla válka, Lipavskému diplomacie a Síkelovi energetika…

Ačkoliv nikdo z nás neměl nejmenší vliv na chod poslanecké sněmovny, ačkoliv jsme neměli nikoho ani na Tripartitě ani na ministerstvu, ačkoliv jsme neměli žádné veřejné funkce, přesto jsme se v očích našich lierálních intervjuků stali viníky dnešního stavu. Z žádné ambasády nás nikdo nenavštěvuje (proč taky… nemáme na nic vliv, nemáme žádnou faktickou moc a nemáme ani žádné pořádné zázemí), ale přesto o nás říkají, že jsme ruská hybridní hrozba, která hrozí převrátit poměry.

Říkají o nás, že jsme lháři a dezinformátoři a i když nejsme ani ta nejmenší podnikatelská komora, stejně před námi varují, stejně kvůli nám zřizují STRATKOMy, dělají šmírovací směrnice, platí různým faktčekerům a úkolují tajné služby. Snad nikdy v dějinách nebylo v této zemi zaměstnáno tolik lidí na potírání něčeho tak málo silného, jako jsme my.

Hele, my musíme mít PRAVDU! To je totiž to jediné, co nám může dávat sílu. Nemáme pod palcem žádný úřad, nemáme pod palcem žádný penězovod, nemáme žádné Open society fund ani USAID. Stojí za námi drobná práce obyčejných lidí a jejich ochota pomáhat. Nic víc, nic míň. Ale, my jsme ta občanská společnost. My jsme ti, kdo mají pravdu. Kdybychom ji neměli, neštěkl by po nás ani pes, nikdo by o nás nepsal, nikdo by před námi nevaroval. Jakýkoliv lokální developer má víc peněz, moci a vlivu než my. Přesto pasou po nás místo po korupci ve veřejné správě.

Křižáci neprchali před početně slabšími Husity kvůli jejich výzbroji nebo jejich finanční moci. Oni utíkali před jejich prapory, kde bylo napsáno „pravda vítězí.“ Toho se báli. Báli se toho, i když pro ně byli Husité kacíři, kteří se mydlili i mezi sebou. Báli se té pravdy. Věděli, že ji nemají, i když měli všechno ostatní. Cítili, že pravdu nepřebijí ani penězi ani mocí.

I ti dnešní vědí, že se to blíží a vědí, že nad PRAVDOU nemohou zvítězit ani deseti Foltýny a dvaceti Jourovými. Vidlákismus tomu říkají… blíží se chvíle, kdy před tím budou utíkat a všechno nechají za sebou. Když jde PRAVDA, tak se prchá i před samotným zpěvem.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz