“Mozartův” den

Praha 27. novembra 2023 (HSP/Kechlibar/Foto:TASR/AP-Peter Dejong, Screenshot Wikipedia)

Volby v Nizozemsku vyhrál nečekaně vysokým náskokem protiislámský politik Geert Wilders

Nizozemsko je se svými 41 526 km² menší než Česká republika a má 17,5 milionů obyvatel. (Vydělíte-li si tyto dvě čísla a započtete skutečnost, že skoro 1/5 země jsou vodní plochy, vyleze na vás poměrně šílená hustota osídlení.) Na politické mapě Evropy je to ale velmi důležitá země, jeden z trendsetterů evropské politiky. A také je velmi bohatá; zde vznikl kapitalismus značně moderního střihu v době, kdy východní půlka kontinentu ještě provozovala nevolnictví. Takové ty pojmy typu akcie, opce, společnost s ručením omezeným, jednatel, prokurista, burza atd. jsou vesměs buď anglické nebo holandské, případně je v jedné z těchto zemí aspoň vypiplali do podoby připomínající dnešek. To byly právě ty dvě země, které se vzájemnou konkurencí na světovém oceánu už někdy v 17. století “dohnaly” k oboustranné překotné modernizaci.

Jedním z bočních efektů této kupecké tradice je, že Nizozemci jsou poměrně přímočarý národ. A čerstvý vítěz voleb, Geert Wilders, tu přímočarost dokonale ilustruje. Málokde jinde by se tak významný politik mohl na mítinku zeptat svých voličů “Chcete tady víc Maročanů nebo míň?” bez jakéhokoliv obalování a zjemňování. Pravda, tahali jej za to po soudech (a ne poprvé), ale politicky zničující to pro něj nebylo ani náhodou, kdežto v sousedním Německu by se za takový výrok stal vyvrhelem.

Nicméně i v předvolebních průzkumech se tady buď trochu lže, nebo snad špatně vyhodnocují odpovědi respondentů. Až do poslední chvíle totiž situace vypadala vyrovnaně: Wildersova PVV, další pravicová strana VVD (ke které patří odcházející premiér Rutte) a zelenorudá koalice PvdA-Groen Links, kterou vedl do voleb známý eurokrat Frans Timmermans, měly získat +- podobné množství mandátů.

Skutečné výsledky tomu neodpovídaly ani přibližně. Wilders předehnal rudozelené o 12 poslaneckých mandátů a VVD o třináct. Upřímně mám z nepříliš dobrého výsledku “rudozelených” radost; jejich lídr Timmermans je pro mě symbolem těch horších stránek EU, a jediné, čeho se obávám, je, že se po svém nevítězství vrátí zpátky do Bruselu a začne vymýšlet něco, čím pro změnu obšťastní celý kontinent. Takoví lidé jsou totiž nepotopitelní jak korek.

Wilders nebyl v kampani úplně monotematický a kromě islámu a přistěhovalectví se věnoval i takovým tématům, jako je dostupnost zdravotní péče; nicméně to přistěhovalectví hrálo samozřejmě roli číslo jedna. Dá se říci, že voličská scéna se rozštípla na dvě skutečně významné skupiny: ta jedna volila zelenorudé proto, že ji zajímá hlavně boj s klimatickými změnami, ta druhá pravici proto, aby něco udělala s azylovou a migrační politikou. V médiích měla samozřejmě silnější pozici ta první, protože obávat se o klima patří u bohatších městských kruhů k bontónu; leč nizozemští voliči dali podstatně více hlasů právě pravici. Počítáme-li za levý střed strany PvdA+GL+PvdD+D66+Volt+SP, tento blok nyní nekontroluje ani třetinu nově zvoleného parlamentu.

Nyní nastává zábavná fáze jménem sestavování vlády. V roce 2017 trvalo sestavení vlády 208 dní od voleb a v letech 2021-2022 celkem 299 dní. Ta poslední vláda, domlouvaná téměř rok, vydržela fungovat jen 18 měsíců, než ji potopilo obskurní a zcela-naprosto-nečekané téma jménem imigrace. Důsledkem byly předčasné volby, které teď vyhrál Wilders.

Budoucí vláda bude potřebovat většinu i v senátu, kde drží zásadní blok křesel “rebelská” strana farmářů jménem BBB. Nizozemský senát je na evropské poměry celkem silný a dokázal by vládě zkomplikovat život; je to jeden z mnoha důvodů, proč bývá sestavování vlády tak obtížné. Druhým je skutečnost, že Nizozemsko neuplatňuje pro vstup do parlamentu žádnou “laťku” jako ČR (kde musí strana získat 5 procent hlasů, aby měla poslance), což vede k tomu, že parlamenty bývají pěkně roztříštěné a nejslabší strany v nich mají třeba jen jednoho nebo dva poslance. V novém parlamentu bude zasedat celkem 16 stran, z toho 7 bude mít tři a méně poslanců. Koalice jsou v takových poměrech jen málokdy vnitřně stabilní.

Druhá největší pravicová strana VVD už ohlásila, že do vlády s Wildersem nechce, což ale nevylučuje, že bude ochotna tolerovat případnou Wildersovu vládu z opozice. Tím by se “Mozartovi” vrátila stará historie, protože kdysi, před více než deseti lety, se nacházel přesně v opačné situaci – tehdy PVV tolerovala z opozice první Rutteho vládu. Po roce a půl ovšem svoji podporu stáhla, což vedlo k předčasným volbám.

Politici mají dlouhou paměť a je docela dobře možné, že současným záměrem VVD je oplatit Wildersovi jeho tehdejší sestřelení Rutteho vlády i s úroky: teď tě budeme držet za koule my, chlapče. Vynechat Wilderse ze sestavování nové vlády úplně, to by mohlo být dost riskantní, zejména z hlediska podráždění voličů. Za daleko pravděpodobnější považuji, že se jej ostatní strany pokusí nějak “povodit”.

Zdali je něco takového vůbec možné, s takovým samorostem? Spíše si myslím, že ne, ale o tom se asi přesvědčíme až někdy v novém roce. Půjde-li totiž vše očekávaným tempem, do Vánoc se koaliční námluvy ani pořádně nerozjedou.

P.S.: Prosím vás, abychom předešli jedné kravině, kterou už jsem opakovaně viděl.

Současná předsedkyně VVD, Dilan Yeşilgöz-Zegerius, je opravdu turecko-kurdského původu, ale není to muslimka, a v programu její strany je ohledně imigrace spousta věcí, na kterých by se s Wildersem shodli. V době, kdy byla ministryní vnitra, prosadila zákaz nošení náboženských symbolů příslušníky policie, což je sice formálně neutrální zákon, ale fakticky byl zaměřený hlavně proti hidžábům. V její osobě žádného “trojského koně islamizace” nehledejte; takovou roli hrají v Nizozemsku zcela jiní politici, například ona prapodivná strana DENK.

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.