Mene tekel

Bratislava 12. júla 2022 (HSP/Vidlakovykydy/Foto:Pixabay)

Článok z kategórie Česky

Včera dostal můj tatínek vyúčtování za elektřinu a plyn. Prý doplatky nebyly ještě tak hrozné, čekal vyšší. Ovšem nové zálohy stály za to. Plyn trojnásobek, elektřina dvojnásobek. Když jsme si telefonovali, působil poněkud povadle… Přitom s tím počítal. Sleduje zprávy, čte můj blog i ledacos jiného, poslouchá rádio a kromě českých stanic s oblibou sleduje i německé zpravodajství, bo německy umí velmi dobře. Přesto byl novým zálohovým kalendářem nemile překvapen. I když se jednalo o věc, kterou vlastně čekal. Zelená budoucnost…

Víte, já se nejvíc vlastně divím tomu, jak jsme všichni v klidu. Jak se vůbec nic neděje. Krok za krokem se naplňují velmi chmurné věci. Majnstrýmová mééédia o tom dokonce informují. Na Novinkách se nějaký apokalyptický titulek zjeví každou hodinu, na Parlamentkách už jiné snad ani nedávají. O dokonalé bouři mluví ekonomové v čele s všeználkem Lukášem Kovandou, mluví o ní apoštolové apokalypsy v čele se mnou, mluví o ní zahraniční komentátoři. Ceny benzínu jsou o deset korun vyšší, než když byla posledně cena ropy na této úrovni.

Hele a ono nic… Alternativní servery stále řeší, co je a co není pravicové, stále se řeší covidová diktatura, Šlachta stále vidí korupci za každým keřem, kandidáti na prezidenta vyzdvihují svojí morální integritu… Já se nedivím, že nás Fiala uklidňuje svým vysíláním signálů, protože on se ještě potřebuje zaskvět na ojrofotografiích, ale divím se, že všichni ti, co se snaží dostat ke korytům, tak mluví pořád stejně jako před rokem. Mračna se stahují, všichni je vidíme, po dlouhé době se shodne majnstrým s alternativou, že bude pořádná čina… a nic. Všichni moji známí posílají fotky z dovolené v Chorvatsku a Řecku.

Jen jeden můj dobrý kamarád prodává v Práglu byt a stěhuje se na venkov… ví proč. Ale v dnešní pohodové letní selance je on naprostá výjimka.

Asi už chápu, co drželo celý Západ pohromadě. My všichni vlastně chceme, aby to tak bylo. I přes všechny výhrady, i přes všechny problémy, i přes dlouhé roky plné varovných signálů, vlastně všichni chceme, aby to dál bylo tak, jako v devadesátkách.

Všichni pořád věří, že nás to mine. Tak jako před ruskou invazí takřka všichni věřili, že válka nebude. Varovné signály ale byly a bylo jich dost. Dokonce i já, který jsem tu o válce mluvil celou zimu, i já jsem byl značně vykolejen, když to pak doopravdy přišlo. I když jsem ty signály měl, i když jsem realitu viděl, stejně jsem ji CHTĚL nevidět. A když pak přišla, nevykolejila mě o nic míň než všechny ostatní.

Teď máme víc signálů, než tenkrát v únoru. Prokydáváme je tady horem dolem. Denně si v diskusi předáváme odkazy na další a další kousky do průserové mozaiky. Ale bavíme se o tom, jako o filmu, který se nás netýká.

Když jde bouřka, rozumný hospodář si nedává kafíčko, ale obejde grunt, zavře dveře, uklidí vše, co by mohlo lítat, zkontroluje okna, otevře kanály, zabezpečí dobytek a schová se s prvními kapkami. Většinou to dělá zbytečně, prostě zaprší a nic hrozného se nestane. Ale když se stahují mračna, tak se rozumný člověk připraví, jak může. Ale my nic.

Není tohle ta opravdová degenerace? I když se tady honosíme, jak jsme jiní než pražští líbodémo, jak neskočíme na lep lžireportérům v České televizi, jak neskočíme politikům na jejich medové řečičky, jak jsme prostě jiní, než ti tupí leftardi, co jsou doblbnutí korporátní morálkou a jsou schopní papouškovat každou blbost a ještě jí vylepšit, i přes všechno naše vychloubání jinakostí a alternativou, ve skutečnosti děláme přesně totéž, co oni. Nic.

Věříme, že náš svět zůstane stejný, že se nic moc nestane, že tohle všechno je jen taková chyba, která se brzy napraví. A věříme tomu i když tady na Kydech diskutujeme o opaku. Diskutujeme, vidíme… ale nevěříme. Ejhle, takový byl Západ. I tváří v tvář katastrofě pořád věříme, že demokracie/vlády/evropské hodnoty/volení politici/svoboda to nějak vyřeší a dobře to dopadne. Jestli tohle není síla, tak už nevím, co by silou bylo. Západ směřuje ke katastrofě, ale je nepředstavitelné, že by to mohla být pravda.

Kolik z nás si za půl roku bude stýskat, že kdyby věděli, co se stane, tak v létě na dovolenou nejeli a raději si koupili k tomu bungalovu na elektřinu komín a k němu kamna? Kolik z nás si bude říkat, že vědět to, tak jsme se včas odstěhovali, včas jsme se semkli, včas jsme udělali spoustu drobných i větších opatření? Od pražáckých líbodémo bych to čekal, ale kurňa, proč to děláme i my?

Vlastně je to důkaz, že jsme pořád národ. Jsme rozdělení podstatně méně, než si myslíme. V zakrývání očí táhneme za jeden provaz. Všichni vidíme, že je všechno v prdeli, ale chováme se, jako by měl zítra Biden jet do Moskvy a tam se potkat nejen s Putinem, ale s celou BRICS a ohlásit nový slavný restart vztahů, po kterém burzy strmě poskočí vzhůru, ceny ropy padnou dolů a všechny Nordstrýmy budou plné plynu… Máme plný éter signálů, že bude hůř a to podstatně hůř. Máme dostatek indicií, abychom viděli, jak se s tím naši politici poperou. Máme dostatek důvodů obcházet své grunty a zajišťovali, co zajistit lze. Ale zdá se, že Fialovi stačilo zapálit hromničku a my všichni jsme v pohodě.

Ve skutečnosti jsme jedno srdce a jedna mysl. Tváří v tvář budoucnosti se ukazuje, že alternativa je to samé, co majnstrým. Všichni v pohodě, všichni na dovolené, všichni mluvíme o podzimních plánech, jako by se nechumelilo. Všichni vidíme blesky a slyšíme hromy, ale stavíme se k tomu v pravdě fatalisticky. Ruka už píše nápis na stěnu, že jsme byli změřeni, zváženi a shledáni lehkými. Přesto pokračujeme v hostině. Všichni.

Jako bychom si už vybrali… buď Západ nebo konec. Jsme trochu jako paní Goebelsová, která prostě nechtěla žít ve světě bez nacionálního socialismu. Jako by už nic dalšího nemělo být. Titanic se potápí (a asi se opravdu potopí), ale záchrana nemá cenu. Jako bychom všichni počítali s tím, že se to buď vrátí zpátky a nebo se prostě vypaříme v atomovém výbuchu. Žádný mezistupeň. Jako bychom ani nepočítali, že by svět mohl vypadat jinak.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.