Konec Velké Války: Jedenáctého v jedenáct

Praha 12. novembra 2024 (HSP/kechlibar/Foto:TASR/AP-Justin Tang)

Před 106 lety, dost dávno na to, aby si to už nikdo živý nepamatoval, skončila první světová válka. Doslova a do písmene „odtroubením“, protože lepší signál pro zastavení palby tehdy, když rádio bylo ještě v plenkách, ani nebyl. Bylo to sice „jen“ příměří, ale jeho podmínky byly dost tvrdé na to, aby už k dalším bojům nemohlo dojít. Německo muselo hned v prvních dnech odevzdat tolik vojenského materiálu, že šlo o faktickou kapitulaci, byť zatím bez definitivních podmínek, které měla dojednat až nějaká budoucí konference

Jako všechny události velké historie můžeme i první světovou válku nahlížet s různým odstupem, od toho „globálního“ až po perspektivu jednotlivého vojáka. Do té druhé kategorie patří jak Švejk, tak podstatně vážnější Na západní frontě klid, ale i prapodivný příběh Američana Henryho Gunthera, který se pustil do jednomužného útoku na německé zákopy jen pár minut předtím, než mělo příměří vstoupit v platnost. Přitom o něm věděl, a věděli o něm i Němci na druhé straně, kteří se ho nejdřív snažili posunky „odehnat“, ale nakonec ho v rámci nutné obrany zastřelili z kulometu. Bylo 10:59 a Gunther tak dodnes slouží jako protipříklad tvrzení, že nikdo nechce být tím posledním padlým; působí to dojmem, že chtěl. Lidé jsou komplikovaní a Gunther si prý chtěl napravit pověst po své nedávné degradaci – za naprosto každou cenu.

Osobně si myslím, že první světová válka byla tou základní katastrofou západní civilizace, jejíž následky, přímé i nepřímé, se táhnou dodnes. Těsně před ní byly západní národy, možná až trochu zaslepeně, zamilovány do své vlastní civilizace, která slibovala všeobecný rozvoj, pokrok a zlepšování poměrů. Stavěly se první mrakodrapy, létala první letadla, tajemné paprsky X prozařovaly těla pacientů a ukazovaly, co bylo dříve skryto. Najednou se toto všechno obrátilo proti lidem, s cílem je co nejefektivněji zabíjet ve velkém. Někteří jednotlivci z toho zešíleli, ale malinko zešílela i ta civilizace jako taková, a místo „mírného pokroku v mezích zákona“, který se neosvědčil, začala věřit různým radikálům, od Lenina až po různé tvrdé nacionalisty. A ti jí „prodali“ různé nereálné utopie, vykoupené později utrpením a krví.

Tohle intelektuální sektářství stihlo otrávit skoro celý zbytek 20. století a už nikdy úplně nevymizelo. I teď je nezanedbatelná část společenských problémů komplikována tím, že se různí fanatici snaží narvat zbytek světa do chomoutu svého preferovaného řešení, které přitom předtím ani nevyzkoušeli v malém měřítku. Už to obvykle nestojí tolik životů, ale problém je to i tak.

Míň nápadná, ale nejmíň stejně důležitá, byla i ztráta lidského potenciálu. Lidstvo má ohromnou psychologickou schopnost vzpamatovat se z masakrů a pozapomenout na své vlastní mrtvé – kdybychom ji neměli, tak asi hromadně zkolabujeme ze samotného žalu a nedokážeme žít dál. Ale ti lidé stejně chyběli a chybí.

K mužskému životu se dodnes přistupuje jako k nepříliš cennému zdroji, i na těch dnešních progresivních žebříčcích bývá úplně dole, pokud jej vůbec zmiňují (leckdy ne). Ale v těch krvavých bažinách u Passchendaele a Verdunu nepochybně kromě milionů „běžných“ mladíků (a to je tím slovem nechci odbývat, byli to stejní lidé jako ostatní a chtěli úplně stejně žít) zahynulo i pár talentů stejného formátu, jako byli později Oppenheimer, Feynman nebo Hawking. Je možné, že některá tajemství přírody jsme kvůli tomu neobjevili dodnes, protože podobně jako u jakýchsi starověkých hrobek, i v tom zkoumání přírody si musíte vybrat, kterou chodbu chcete „prokopat“, a těch chodeb je příliš mnoho na to, aby se v rozumném čase daly prokopat všechny; a některá z nich se třeba svého „kopáče“ nedočkala nikdy. A nikdy také nevznikly různé písně, básně, filmy a obrazy… Průměrný dvacetiletý muž měl tehdy před sebou zhruba 40 let produktivního života. Vynásobte si to těmi miliony padlých a vyjde vám opravdu hodně zmařeného lidského potenciálu.

Stejně tak se v plné nemilosrdnosti ukázalo to, co lidé dodnes nechtějí moc pochopit, protože je ta myšlenka a její důsledky znervózňují: ukončit válku předtím, než se doopravdy vyzuří, je v podstatě nemožné, protože nikdo nechce prohrát. Je to takhle jednoduché, pouhá tři slova: nikdo nechce prohrát, a to ze směsice důvodů, a tím spíš, čím více „existenční“ charakter ta válka má. Jednak by tím odepsal veškeré předešlé ztráty, které utrpěl, jednak by to mělo i další důsledky (ztracené teritorium, reparace, politická nestabilita a svržení lídrů, kteří o žádné svržení nestojí). Válka je jízda na tygru – slezete-li, sežere vás. Standardní reakce takového jezdce je držet se té pruhované srsti ostošest a doufat, že tygr padne vysílením dřív, než mu oni spadnou z hřbetu.

Jediné, co se dá dělat proti válce, je vůbec s ní nezačínat. Bohužel to vyžaduje dobrou vůli nebo aspoň studenou racionalitu všech zúčastněných, což je další utopie.

Zpětně vzato: ačkoliv má dnešní Česká republika hromadu „much“, je skoro zázrak, že jsme to dvacáté století vůbec přežili v nějakém použitelném stavu.

Počínaje rokem 1914 nás tu stíhala jedna demografická rána za druhou, nejdřív těžké ztráty v řadách rakouského vojska, pak holocaust a popravy vlastenců, pak vyhnání Němců včetně těch, kteří by třeba nakonec byli normálními produktivními občany (Italové si svoji rakouskou menšinu v Jižním Tyrolsku ponechali a nějak to funguje; je ovšem pravda, že Itálie je o hodně silnější, než bylo bývalé Československo), pak milionový exodus za doby komunismu, nejdřív po roce 1948, pak po roce 1968. Při tom všem je opravdu zázrak, že nám tady nějaké funkční mozky zbyly a že nežijeme v ghettech na hromadě odpadků jako někde v Johannesburgu a Pretorii.

Zároveň je ale skoro jisté, že kdyby tyto rány osudu nikdy nedopadly, žilo by se tu teď jako ve Švýcarsku. Těch mozků a šikovných rukou by bylo daleko víc, a nesvazovaly by je totalitní režimy, které tady dusily celou zemi po půl století.

Nemělo se to stát. Nemuselo se to stát. Nic s tím nenaděláme.