Kara-Murza: Sovětská civilizace 1

Praha 4. februára 2022 (HSP/vidlakovykydy/Foto:Pixabay)

Článok z kategórie Česky

Kniha zabírá zhruba stejné období jako Bůh synergie od Šifrina (www.vidlakovykydy.cz/clanky/sifrinuv-buh-synergie). Od předehry k revoluci roku 1917 do konce 2. světové války (1945). Ale zatímco pohled Šifrina je pohled člověka z vnějšku Ruska, u Kara-Murzy jde o pohled “očitého svědka”

Říkám “očitého”, i když Kara-Murza je ročník 1939. Nicméně jeho rozhovory s matkou a dalšími příbuznými, kteří rok 1917 zažili, mu umožňují dobrý vhled do událostí meziválečného SSSR.

Ona celá ta realita života po roce 1917 byla až do roku 1989 zastíněna závěsem marxisticko-leninské propagandy. A díla vznikající po roce 1989 (v Rusku i u nás) jsou v naprosté většině plná lží a nesmyslů.

Kara-Murza hovoří spíše z pozice běžného člověka té doby. Hovoří o klíčové roli Lenina v roce 1917 a těsně po něm, ale málo o Stalinovi a skoro vůbec o tom, že na vysokých politických postech byli lidé, kteří Rusku úmyslně škodili (Trockij). Na své dětství, na tu těžkou, nesmírně těžkou dobu pro celou společnost vzpomíná se šťastným úsměvem na tváři: “… když vzpomenu na evakuaci [do kazašské stepi] a poválečné roky, cítím pocit spolehlivosti lidského bratrství.” (str. 413).

Bolševická revoluce

V Bohu synergie jsme se dočetli, že Stalin nebyl diktátor, a už vůbec ne “krvavý”. Zde se dočteme, že Velká říjnová socialistická revoluce žádnou revolucí nebyla. K větším střetům nedošlo. Totéž říká i John Reed (Deset dnů, které otřásly světem), který byl u toho.

Revoluce proběhla v únoru 1917. Byla to revoluce buržoazní. Bolševici se jí v podstatě neúčastnili. Vznikla Prozatímní vláda, která tak nějak vládla. Současně se vytvořily sověty (sovět = rada) na závodech a v městech/obcích.

Sověty vládly paralelně s vládou. Ke konfliktům nedocházelo. Vláda ale nenabízela přijatelná řešení problémů, které společnost trápily. A tak se zraky společnosti stále více obracely na sověty a na bolševiky, kteří jejich činnost podporovali.

Pozdější propaganda komunistické strany prezentovala Říjnovou revoluci jako úspěch, jehož základem byl marxizmus. Ale bylo to skutečně tak?

Lenin sice z Marxovy teorie vycházel, ale když ruská společnost řekla “ne” válce, ukončil ji. A to znamenalo, že k celosvětové proletářské revoluci nedojde, což Marxovým představám odporovalo.

Hlavní silou mělo být dělnictvo. Ale v Rusku bylo dělníků málo – většinu tvořili rolníci. A tak Lenin začal mluvit o revoluci dělníků a rolníků. A první dekret bolševické vlády? Dekret o půdě. Protože to chtěli rolníci. Rolníci a půda byli u Marxe okrajovou záležitostí. Možná se tím ani nezabýval – už nevím, nebyl jsem dobrý student marxizmu-leninizmu.

Říjnová revoluce byl v podstatě návrat k občinové společnosti. Hybatelem celého procesu byl lid. Lenin a bolševici dělali prostě to, co si lid přál. Bez ohledu na postuláty Marxe. Nebylo to samozřejmě jednoduché – bylo třeba manévrovat v rozbouřených vodách.

Budování Sovětského svazu

Po skončení občanské války, která však byla spíše intervencí, začalo budování Sovětského svazu. Ten obrovský a nesmírně rychlý pokrok, který se udál, je těžko představitelný: 9000 nově vybudovaných velkých podniků, alfabetizace + nový systém výuky ve školách, mechanizace v zemědělství – vše za tak krátkou dobu! Normálním tempem se to nedalo stihnout.

Jak to Kara-Murza popisuje, vypadá to, že společnost byla zachvácena jakýmsi “ajfrem” (der Eifer = horlivost, zanícení, úsilí). A tak lidé podávali nadlidské výkony. Možná máte nějakou takovou vlastní zkušenost – třeba stavbu domu. Musí tam být kolektiv a nějaký cíl. Pak se ajfr třeba dostaví. Ruská společnost takhle pracovala 20 let.

Kara-Murza v této souvislosti hovoří o horníku Stachanovovi, který mnohonásobně (třeba 14krát) překračoval pracovní normy. I u nás byli stachanovci. Člověk si je představoval jako svalovce, tak metr osmdesát a víc. Ale skutečný Stachanov svaly moc nepotřeboval: On totiž vnímal napětí ve sloji a úderem na správné místo dosáhl, že se sloj rozpadla.

Perestrojka

Když po pádu minulého režimu David Černý přemalovával Tank na růžovo, měli jsme my, kteří jsme zažili šedesátá léta, smíšené pocity. Trochu jsme se usmívali, ale nebylo to ono.

Za našeho dětství byla doba protektorátu, koncentráků a osvobození Rudou armádou téměř současností. Na základní škole jsme měli průpovídku: “kdo je tlustej, bude hubenej, kdo je hubenej, bude studenej”. Lidé, kteří to zažili na vlastní kůži, nebyli žádní staříci. Byli mladí a bylo jich hodně.

Kara-Murza měl podobné pocity jako my u Tanku, když do SSSR vtrhla perestrojka. Hovoří o tom na různých místech knihy. Trápí ho to. Sovětský svaz se sesypal jako domek z karet a s ním i východní Evropa. Kara-Murza říká, že takhle to vypadá, když se hroutí společnost založená na idejích. Když jsou ideje a symboly zpochybněny, stát se rozpadá, protože ztrácí oprávnění k existenci.

Na straně 279 cituje Berďajeva (1923): “Socialistický stát není sekulární stát, je to posvátný stát … Podobá se autoritářskému teokratickému státu … Ochráncem mesiášského “ideálu” proletariátu je zvláštní hierarchie – komunistická strana.”

Rusko nic nepřekvapí

Šifrin o tom dost podrobně hovoří, ale Kara-Murza ne: Klimatické podmínky v Rusku jsou jiné než v západní Evropě. Vegetační doba tu trvá jen asi pět měsíců. Když u nás skřivan vrzne a sedlák začne orat, je v Rusku ještě hluboká zima. Ale když konečně přijde jaro, musí se ruský rolník zvednout i ze smrtelné postele a orat a sít.

Ruský rolník žil vždy na hranici smrti hladem. Nepřekvapuje ho to. Nepřekvapuje ho ani válka. Kara-Murza chodil za války do školy v Kazachstánu. Říká: “V naší třídě bylo čtyřicet chlapců – ale pouze čtyři měli otce naživu [!] … Nedaleko bylo nádraží a každý den jsme doprovázeli vojáky na frontu, pochodovali jsme vedle orchestru. … všechny tyto lidské zdroje skoro úplně shořely.” (str. 415)

—————————–

Poznámka pro cestující s růžovými brýlemi

Když jsem knihu dočetl, dal jsem si den klid. Nedělal jsem nic. Ale kniha mi stále ještě ležela na stole, a tak jsem v ní začal listovat. Až jsem došel na začátek, na předmluvu Jiřího Šifrina. Je krátká, a tak jsem se rozhodl ji přečíst celou. Je tam (str. 8) věta, které jsem si před tím nevšiml:

“Tuto knihu jsem nepřekládal proto, abychom “zaplakali” nad minulostí (…), ale abychom porozuměli tomu, jak by z hlediska přírodního řádu měla být zřízena společnost živých tvorů …”

Hm: “přírodní řád”, “společnost živých tvorů” – to jsou formulace! Jako by se to mělo týkat i zvířat! Ale netýká. Proč tedy “živých tvorů”, proč ne “lidí”? Nu – zasvěceným stačí naznačit.

Těm nezasvěceným se to pokusím trochu vysvětlit: O lidi jde a nejde. Například: Když jdu po ulici, potkávám lidi. Tedy – vypadají tak. Jestli to skutečně jsou lidé, nevím. Těžko se to pozná. Ale soused, který občas přechází za plotem, člověk NENÍ. Vím to. Je to – jak říká Šifrin – TVOR. (Já bych spíš řekl: potvor.)

To, co Šifrinovi leží na srdci, není nic menšího než budoucnost lidské rasy! Konkrétně, jak vytvořit smysluplnou “společnost tvorů”. To je těžký, možná neproveditelný úkol. Věřící by asi spráskl ruce a zvolal: “Pomáhej Pánbu!” Ale ouha! Co když Ten už má v kapse nějaké velmi jednoduché řešení …

Daniel Vidlak

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz.