Jiří Vyhnalík: Podpora odlišností by měla končit tam, kde tím poškozujeme většinu

Bratislava 26. februára 2023 (HSP/Petrhampl/Foto:Pixabay)

Článok z kategórie Česky

Nicméně dědičnost se netýká jenom inteligence, ale i dalších lidských vlastností a znaků. Dokonce se zdá, že i na mnohé z toho, co jsme dosud přikládali výchově a morálce, má genetika větší roli, než jsme si dokázali představit

To má samozřejmě důsledky pro politiku. Jedna strana prosazuje názor, že v podstatě jakékoliv rozdíly i jakékoliv lidské neštěstí má být tolerováno, pokud je způsobeno dědičností. Druhá strana zase volá po masivnějším přerozdělování a celkově razantnějších zásazích, protože ti, kdo jsou dole, nemůžou za to, s jak nedostatečnou výbavou se narodili.

Má to nějaké rozumné řešení?

Každý jsme jiný, a to platí i pro jednovaječná dvojčata, která sice sdílejí stejnou genetickou informaci, ale přesto nejsou identická.

Pokud se podíváme do oblasti sportu, tak vidíme, že někdo se narodí s rychlými svaly, které mu umožní rychlý běh, a když k tomu přidá trénink, může z něho být reprezentant ve sprintu. Naprostá většina lidí ovšem nezaběhne 100 m pod 10 vteřin ani se sebelepším tréninkem. Ovšem ve fungujících sportovních oddílech s mnohaletou tradicí nikoho nezavrhují a každému se snaží najít disciplínu, ve které může být dobrý a závody, na kterých si zazávodí.

Nejde ovšem jenom o hledání silné stránky každého, ale současně i o to pochopit kdo jsme a jací jsme. Nemá logiku vyčítat lidem to, jací se narodili, ale zároveň není možné měnit pravidla tak, aby se většina (a tedy celá společnost) doplácela na zvýhodňování menšiny.

Opět se vrátím ke sportu. V 50. a první polovině 60. let se ve sportech začaly prosazovat sportovkyně s vzácnou kombinací pohlavních chromozomů XXY (normálně mají muži kombinaci XY a ženy XX). Tyto sportovkyně měly vysokou hladinu mužských hormonů a byly proto fyzicky zdatnější než běžné ženy. SSSR tehdy reprezentovaly sestry Pressovy, které sbíraly zlaté medaile na světových soutěžích hned v několika atletických disciplínách každá. Světové sportovní organizace proto rozhodly tyto ženy z vrcholového sportu vyřadit. Určitě to byla diskriminace, ale zároveň to udrželo sport otevřený a atraktivní pro ‘normální’ ženy. Sportovkyně tedy od 60. do poloviny 90. let procházely tzv. sextesty, kdy se zjišťovalo, zda mají standardní ženskou kombinaci chromozomů XX. V 90. letech se toho ovšem ujali američtí právníci a prosadili zrušení těchto testů. Ve sportu se pak začaly objevovat velmi výkonné závodnice s nejasnou identitou a dnes už máme závodnice, které se narodily jako muži, jako muži vyrostly a trénovaly a po roce užívání tabletek k potlačení mužských hormonů závodí jako ženy. To, že se někdo necítí dobře jako muž a chce se stát ženou je jeho individuální volba a nelze to obecně zakazovat. Ovšem tím, že se svým mužským tělem závodí se ženami, bere svým soupeřkám radost ze sportu a poškozuje tak celý sport.

Takže rozdíly tolerovány být mají, nikdo nemůže za to, co mu genetické sudičky přiřkly, ale podpora odlišností by měla končit tam, kde tím poškozujeme většinu a celou společnost.

Když ale dáme stranou velmi specifické oblasti jako umění a sport, pravicový přístup, který toleruje nebo dokonce vítá příjmové, majetkové a mocenské rozdíly mezi lidmi, je založen na dvou představách:

   a) rozdíly jsou důležité, aby byli lidé motivováni podávat maximální výkon,

   b) rozdíly jsou důležité, aby ti horší byli vytlačeni ze společnosti, nemnožili a genofond se zkvalitňoval.

Obě ty představy byly vyvráceny. Rozdílné výsledky jsou dány spíš vrozenými genetickými předpoklady než rozdíly v úsilí, a vyšší příjem ani bohatství nevedou k vyšší plodnosti, spíše naopak.

Není to tedy, statistická zjištění o dědičnosti nutně vedou k levicové ekonomické politice založené na vysokém zdanění?

On ten ‘pravicový přístup’ historicky fungoval. Jenom tomu nikdo tak neříkal. Byl to prostě tvrdý život bez sociálních jistot s vysokou dětskou úmrtností a bez sociálního zabezpečení v dnešním slova smyslu. O staré a nemocné se musela postarat jejich rodina, případně obec. Tomu, aby tvrdé recepty fungovaly, brání státní sociální zabezpečení, zrovnoprávnění žen, všeobecné vzdělání, dostupná a bezpečná antikoncepce a tak dále.

A ruku na srdce, kdo by chtěl žít ve světě bez těchto vymožeností 20. století? Návrat zpět je naštěstí nemožný. Zatímco ještě počátkem 20. století byly platy a mzdy nastavené tak, aby rodiny mohly žít z jednoho příjmu, dnešní rodiny, zvlášť ty s dětmi potřebují příjmy dva. Zde klasická levicová řešení ve formě dávek selhávají a ukazují se být kontraproduktivními. Základem reformy musí být změna společenského ohodnocení mateřství, které by mělo být považováno za základní a nejvyšší poslání ženy. Dále by měly být dostupné stabilizační byty pro mladé rodiny a zároveň je potřeba přenést těžiště od dávek k daňovým úlevám, které by podpořily porodnost mezi vysokoškoláky a ekonomicky aktivními. Jde tedy o kombinaci levicového a pravicového přístupu.

Až dosud jsme mluvili hlavně o dědičnosti inteligence. Ale statistické analýzy ukazují, že dědičnost hraje významnou roli i v dalších oblastech, jako je braní drog nebo i třeba těhotenství nezletilých.

Může to znamenat, že stojíme na prahu zcela nových typů sociálních a zdravotních programů? Ostatně, i epidemie by se mohla řešit úplně jinak, kdybychom věděli, kteří lidé jsou geneticky zranitelnější vůči novému viru a kdybychom nemuseli spoléhat na tak nejisté indikace, jako je obezita.

V 90. letech probíhaly hlavní práce při čtení lidského genomu, tzv. Human Genome Project a v roce 2003 bylo slavnostně ohlášeno dosažení cíle. Od té doby se celý proces o několik řádů zrychlil a o několik řádů zlevnil, takže to už je pro vědce do značné míry standardní práce. Genetika se ve školách vysvětluje na jednoduchých příkladech, jako je barva květů, které jsou možná řízeny jedním genem. Jenže už barvu lidských očí určuje nejméně 15 různých genů a u jiných vlastností to jsou stovky, nebo tisíce genů. To, že vědci dokázali přečíst genom už tisíců jedinců, neznamená, že přesně víme, co jednotlivé geny dělají. Geny fungují ve vzájemné souhře, kdy část genů vlastně jenom připravuje prostředí k tomu, aby se jiné geny mohly projevit. Funkce genů se také může měnit podle situace, ve které se ocitnou, takže jeden a ten samý gen může regulovat formování obratlů a žeber v embryonální fázi vývoje organismu a později se podílet na správné funkci očí. Jsou popsány případy, kdy dva různé geny mají variantu pro větší tělesnou velikost, ale pokud se oba sejdou ve variantě pro větší velikost, je výsledkem menší jedinec. Takže místo toho, aby se jejich vliv sčítal, vzájemně se blokují.

V současnosti se genetici zaměřují na eliminaci některých dědičných chorob, které vznikají v případech, kdy dítě zdědí ‘vadný’ gen zároveň od obou rodičů. Pokud víme, že se taková nemoc v rodině vyskytuje, je vhodné se nechat vyšetřit a v případě, že je někdo nositelem takového genu je možné při umělém oplodnění vybrat embrya bez ‘vadného’ genu a tím se této nemoci v dalších generacích úplně zbavit. To je záležitostí přístupu k lékařské péči. Řada takových nemocí byla u amerických Židů vymýcena, zatímco Amišové si svoje dědičné choroby ‘nenechali vzít’.

Pokud jde o covid, není to tak jednoduché. Vypadá to, že odolnost je výrazně závislá na věku a i kdyby měl někdo genofond, který by mu zajistil zvýšenou odolnost, pořád by mohl virus přenášet.

Čím více toho o fungování genomu víme, tím více vyvstává otazníků. Na druhou stranu máme k dispozici metody CRISPR, případně vylepšenou CRISPR 2, které umožňují přesně a cíleně modifikovat DNA. První takovou genetickou úpravu provedl v Číně Che Ťien-kchuej, který několika embryím vypnul gen CCR5, čímž těmto dětem zajistil odolnost vůči AIDS a vypadá to, že i vyšší inteligenci. Che byl vyhozen z práce a odsouzen do vězení, ale vypadá to, že jde pouze o otázku času, než se modifikací lidí začne i když zpočátku nejspíš ilegálně.

Ale nemusíme chodit tak daleko, jako je výměna genetické výbavy. Co třeba sociální politika, která by zohledňovala prokazatelně existující rozdíly ve vrozených schopnostech a dalších vlastnostech? Co jinak strukturované školství? Neotevírá to cestu k systému, který bude mnohem lépe odpovídat potřebám a problémům různých lidí? A z druhé strany, nebude to znamenat, že se každý může neustále vymlouvat na genetickou výbavu?

Výmluvy na genetickou výbavu jsou módní právě dnes. Všechny ty kvóty a affirmative actions jsou přece snahou, jak vyrovnávat handicapy ať už vrozené, nebo získané výchovou. Nejspíš tady je příčina toho, že euroamerické civilizaci, založené na popírání rozdílů mezi lidmi a pravidelném střídání politických vůdců, tak rychle utíká právě Čína, která staví na meritokracii, kdy je postup do vyšších postů otevřený pouze těm, kdo dokáží opakovaně procházet náročnými zkouškami. Pro Číňany je výběr kvalitních lídrů důležitější než neustálé střídání. Život ve společnosti, ve které se politické strany předhánějí v tom, jak uplatit voliče, je jistě pohodlnější, než život v náročné společnosti neustálých zkoušek, která ovšem dlouhodobě napomohla tomu, že Číňané mají v průměru vyšší IQ, než Evropané, jak jsem už dříve zmiňoval.

Zdá se, že affirmate action, woke a další kousky anticivilizační levice vycházejí spíš z představy, že rozdíly nejsou vrozené, nýbrž že jsou důsledkem diskriminace. V předcházejících desetiletích se na geny odvolávala pravice, když byla proti programům vyrovnání šancí. V posledních dvou letech jsou to ale právě geny, čím naopak argumentuje levice.

Nicméně když necháme stranou politické spory, je reálné, že by lepší znalost dědičnosti mohla vést k vytváření účinnějších a spravedlivějších politik?

Obávám se, že odpověď se dá nalézt už v samotné otázce a bohužel zní ‘ne’.

Jak uvádíš, tak argumenty strany sporu interpretují výhradně tak, jak se jim to hodí a realita jde stranou. Přitom vlastně nemusí tolik záležet na tom, zda vlastnosti a schopnosti dědíme prostřednictvím genů, nebo výchovy, podle všeho obojí hraje roli. Podstatné je, zda společnost dokáže motivovat úspěšné a schopné lidi k tomu, aby měli více dětí a věnovali se jejich výchově než ti, kdo svoje děti vychovávat neumějí a nechtějí.

Tím, že bychom lépe znali svoje dědičné dispozice, bychom věděli na rozvoj, čeho se máme zaměřit, a naopak na co si dávat pozor. Ovšem zase tak mnoho bych si od toho nesliboval. Vždyť už dnes studovaní biologové a lékaři vědí, jaké záludné hry s lidmi hrají zděděné vzorce chování a přesto i u nich často vítězí hormony nad jejich znalostmi.

Jiří Vyhnalík

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.