Ještě (spolu) mluvíme

Praha 9. júla 2023 (HSP/Kechlibar/Foto:Facebook/Společnost pro obranu svobody projevu, úprava HSP)

Ve čtvrtek 8. června se v Kaiserštejnském paláci sešla konference svolaná Společností pro obranu svobody projevu. Jejím primárním účelem bylo „propichování bublin“ a s potěšením konstatuji, že tohoto cíle se podařilo dosáhnout. Jednotlivých panelů se účastnili zástupci opozice i koalice, členové několika politických stran, a také lidé z širokého spektra organizací; například Oldřich Kužílek z Rekonstrukce státu, Adam Růžička z thinktanku H21, Josef Šlerka z NFNZ a Miroslav Korecký z iDnesu

Kdo tedy citelně scházel, byli lidé přímo z vlády, zejména pak z ministerstva vnitra, například z Centra pro terorismus a hybridní hrozby. Ačkoliv byli organizátory osloveni opakovaně, odpovědí bylo z jejich strany jen ticho. Do ticha si samozřejmě člověk může promítnout leccos; třeba námi pohrdají, ale třeba mají taky strach z toho, že by svoje myšlenky museli hájit před nepříliš přátelsky naladěným publikem. Jeden z poslanců, kteří na konferenci přišli, konstatoval, že podobnou zkušenost mají také, a že nejlepším receptem na ni je oficiální předvolání na nějaký výbor parlamentu, kam takový státní zaměstnanec musí přijít, ať se mu chce nebo ne.

Nicméně nejsme výbor parlamentu, a tak jsme museli jejich přítomnost oželet a debatovat bez nich.

Pozitivní závěr číslo jedna: na svobodě projevu záleží hodně lidem, včetně těch mladších. Myšlenka, že nám náš stát má různé informace korigovat a filtrovat, naráží na dostatečný odpor na to, aby se zatím nepodařilo ji realizovat.

Nic samozřejmě neprobíhá ve vakuu, zvláště pak tom geopolitickém. Kdyby byly válečné poměry na východ od nás jiné, asi bychom už měli cenzuru jako bič, protože válka je extrémně neliberální aktivita; koneckonců se v ní porušuje to nejzákladnější lidské právo, právo vůbec žít, a to v obrovském měřítku. Ale poté, co druhá největší armáda světa asi tři čtvrti roku dobývala jedno město velikosti Frýdku-Místku, a bez nasazení žoldáků by jej patrně ani nedobyla, přece jen opadl bezprostřední strach z toho, že se tanky s rudou hvězdou budou jednoho srpnového dne zase projíždět po Václaváku. Ta vojenská kapacita k podobným úkonům, která za Brežněva zřetelně existovala, tam dnes už podle všeho není.

A to znamená, že zastánci klasických liberálních hodnot mají přece jen větší prostor obhajovat myšlenku, že je nemusíme v zájmu holého přežití okamžitě vyhodit z okna a zakopat jejich ostatky na zahradě.

Pozitivní závěr číslo dva: s naším státem jako celkem to zatím není katastrofální.

Kdyby celá koalice zaujala ke svobodě projevu lhostejný nebo nepřátelský postoj, měli bychom opravdu problém. Naštěstí to tak není, i když děsiví jednotlivci se najdou. (Kléma Gottwald má pohrobky, byť v jiných stranických tričkách; škoda, že sem nemůžu napsat některé věci, které jsem se dozvěděl tichou poštou.) Ale poslanecká základna, o kterou se vláda opírá, má zatím k takovým snahám staví dost kriticky a vyslovená legislativní zvěrstva přes ni neprojdou. A co se úřední vrstvy, ta je v Česku spíše pasivního rozpoložení a bez jednoznačných pobídek shůry se do cenzurních iniciativ sama od sebe pouštět nebude.

Nicméně, a tady začíná negativní závěr číslo jedna, zdá se, že problém se nám pomalu „kuchtí“ v soukromém sektoru. Většina nasbíraných anekdot o tom, jak někomu zavřeli hubu, nebo si ji ani netroufl otevřít, pochází z pracovišť. Sbírka anekdot jistě není totéž co „data“, ale může indikovat určitý trend, a tenhle trend mě znervózňuje. Doublethink, při kterém na pracovišti musíte souhlasně kývat ke kdejaké hovadině, která přijde z centrály, a doma nebo u piva pak trpce nadávat, je něco jako řeka syrových splašků. Podobně jako splašky kontaminují zbytek povrchových i spodních vod, i strach z následků v jednom prostředí kontaminuje svobodu projevu v jiných kontextech (škola, úřad, debaty na internetu atd.)

Jest mým dlouhodobým názorem, že firmy, zvláště ty velké, jsou v podstatě dokonalí psychopati: bytosti bez hlubších emocí, nicméně schopné je věrohodně předstírat, a pod leskem povrchního šarmu a charismatu vždycky nemilosrdně sledující svoje vlastní zájmy. Navíc se ve velkých i středních firmách poslední dobou vyskytuje čím dál více různých „MBA typů“, které jsou posedlé myšlenkou nutnosti dokonalého P.R. Tenhle píárismus jde tak daleko, že z leckterých firemních webových stránek už na první pohled ani nepoznáte, v jakém oboru ta firma působí, jaké služby a výrobky dodává atd.: všude jenom generické fotky genderově a rasově různorodých rozjuchaných týmů a kolem nich proklamace o sociální zodpovědnosti, protože to je to, co se dnes za dokonalé P.R. považuje.

(V dávných časech, kdy jsem byl ještě na Twitteru, jsem jednomu takovému manažerovi z velké české banky v reakci na podobný P.R. příspěvek napsal, že pokud jednoho dne vznikne společenská móda chodit do práce přestrojený za ananas, brzy se nám pochlubí fotkou v ananasovém oblečku. VŮBEC se mu to nelíbilo.)

Podíváte-li se tímto psychopaticky-píárovým pohledem na dnešní svět, začnete chápat, proč je právě ve firmách tak ohrožena svoboda projevu. Organizace zasažené tímto uvažováním jsou přecitlivělé na jakoukoliv „kontroverzi“, a snaží se udržovat si nereálně dokonalý veřejný profil.

Nu, a mezitím přišly sociální sítě, kde se toho nažvaní hodně, a kde nejvíc lajků a sdílení získávají ti největší hysterici, uražení i skutečností, že ráno vyšlo slunce a ptáci zpívají. Tím pádem se laťka pro „poškozování dobrého jména firmy“, která dřív byla poměrně vysoko, a kterou mohli reálně překročit jen ti nejvyšší manažeři s přístupem do médií (prohlásí-li majitel elitního šperkařství přímo na velké obchodní konferenci, že prodávají „levné sračky“, asi se dá čekat, že to bude mít následky), posunula na naprosto banální komentáře kdesi na Facebooku, a o svoje místo se pak musí bát i běžná účetní nebo elektrikář.

Proti hysterii, která je „na sockách“ jako doma, nezabírá asi jiného, než nechat si narůst trochu hroší kůže. Věřím, že tak učiní příští generace, která se bude chtít vymezit vůči té současné a místo té přecitlivělosti a obřadné ublíženosti začne znovu oceňovat hodnoty, jako je stoicismus a houževnatost; tyhle kulturní módy mají dlouhodobě charakter sinusovky. Nicméně není jedno, jak hluboko ta sinusovka propadne, než začne zase stoupat.

A to už je opravdu na každém z nás.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Když už je tak horko, uděláme si výlet na Balkán.