Jak se to otočilo…

Praha 22. októbra 2024 (HSP/vidlakovykydy/Foto:wikimedia)

Pamatujete ty první roky po skončení Studené války? Je to pětatřicet let, ale opravdu už je to jiné století. Svět byl unipolární. Amerika neměla alternativu. Všichni chtěli být američtí kamarádi a bili se za to, aby na ně americký prezident milostivě pohlédl. Čína tehdy ještě ani nebyla členem Světové obchodní organizace, její ekonomika se sice už rozebíhala, ale tehdy to byl stát laciných šuntů, čtrnáctihodinové pracovní doby a sociálního inženýrství. Pokud někdo mluvil o čínských perspektivách, tak jako o montovně světa…

Číňan přece nikdy nic nevynalezne, on to umí leda tak zkopírovat a když dostane do ruky českou motorku, udělá ji stejnou i s těmi ojetými gumami. Přehlížení Číny šlo tak daleko, že jim Britové klidně vrátili Hong-Kong. Žluťáci se prostě stanou další zemí závislou na inovacích z USA a aby mohli rychleji stavět průmyslové zóny pro západní značky, tak holt dostanou nějaké peníze z honkongských bank, ne? Dovedete si představit, že by dneska Západ odevzdal takové ideální předpolí na hranicích Číny?

Rusko? To prakticky neexistovalo. To byla černá díra s raketami, řízená opilcem a oligarchy. Rusko bylo jen námětem divokých zkazek kamioňáků, kteří tam jezdili a nezastavovali na žádných semaforech, aby jim nevykradli náklad z korby.

Amerika měla přebytkový rozpočet. Byla největším věřitelem světa. Když se v roce 2000 ucházeli o prezidentství mladý Bush a Al Gore, tak stěžejní bod jejich prezdientských debat byla hádka, co se má s tím přebytkovým rozpočtem stát. Bush chtěl snížit daně (firmám) a Gore chtěl ty peníze dát do záchrany životního prostředí.

Evropa se právě sjednocovala a bylo jasné, že v roce 2004, až přijme členy z východu, tak bude největší ekonomikou světa. Euro se mělo stát alternativou k dolaru. Privatizace všeho byla v kurzu. Stát je přece špatný hospodář. Soukromníci udělají všechno lépe. Pozvednou ekonomiku. Západní korporace sem přinesou henty inovace, postaví tady výzkumáky a za pár let doženeme Německo.

Nakonec to dopadlo trochu jinak. Montovna jsme my a ne Čína. Východ umí víc než jen kopírovat. Umí vyvíjet i investovat. Umí mít přebytkové rozpočty. Rusko se vzpamatovalo a udrželo se jako jaderná velmoc schopná zničit svět. Nakonec proti Rusku nevedeme válku drahými sofistikovanými zbraněmi, ale pomocí transportérů ze šedesátých let a stíhaček z doby, kdy Západ ještě byl skutečným hegemonem. Ta nejlepší a nejdražší letadla jsou z velké části stále mimo provoz.

Unipolární hegemon prohrál dvě války proti vousáčům v sandálech, jeho boj proti terorismu zařídil, že ani letadlové lodě se nemohou moc blízko přiblížit k Jemenu, stal se z něj největší světový dlužník a jeho tisk dolarů pokračuje nevídaným tempem. Podpora Ukrajiny zbraněmi i sankcemi Rusko neoslabila, ale naopak posílila.

Ne, já se nezlobím na ty, kteří v devadesátkách směřovali naši zahraniční politiku směrem na Západ. Tehdy jiná možnost nebyla. Svět byl skutečně unipolární. Ale štve mě, že ti, co to tenkrát zaváděli, dnes nevidí, jak moc se svět změnil. Možná tu a tam někdo naprázdno žvaní, že svět se mění v multipolární, ale dělá praktickou politiku s mentalitou otroka. Výjimkou je snad jedině Zahradil…

Zajímavé je, že tehdy nikdo nekřičel, že není alternativa. Tehdy každý věděl, že skutečně není. Bylo to vidět na první pohled. Až když jsme začali slábnout, tak přišla Merkelová a začala to zdůrazňovat. Paradoxně v době, kdy už naopak alternativy existovaly.

Tehdy skončila naše samostatná politika a místo svobody nastalo období zdůrazňované loajality. Impérium si začalo žádat stále absurdnější důkazy věrnosti až jsme se dopracovali do stavu, kdy milovat Západ znamená tvrdit, že existuje 150 pohlaví a že pokud nepřestaneme chrlit uhlík do atmosféry, tak všichni shoříme. Být prozápadní znamená ničit párovou rodinu, být prozápadní znamená adorovat Prague Pride a hlasitě vyznávat, že do manželství může vstupovat kdokoliv s kýmkoliv.

A kdo to nevyznává, ten je proruský, že?

Na začátku impérium prostě dobývá. Má své vazaly a nechává je přiměřeně vyrůst vedle sebe. Protože když dojde na velkou bitvu s nepřítelem, tak potřebujete, aby váš leník přivedl silné pluky a ne nějaké otrhance posbírané po příkopech. Ale když impérium slábne a není schopné se vypořádat s nepřítelem, pořád je schopné se vypořádat se včerejším přítelem. Když není schopné si vydobýt nový životní prostor, tak ho ještě stále je schopno ukrojit těm, kteří se mu už dávno podrobili a uznali jeho svrchovanost.

Z našeho hlediska je vlastně úplně jedno, jestli vyhraje Trump nebo Kamala. USA už nejsou schopny vítězit v boji za světovou hegemonii. Ale ještě stále jsou schopny z Evropy vysát technologické firmy, jsou schopny Evropě vnutit nevýhodné smlouvy za plyn a ropu, jsou schopny evropskou ekonomiku využít na podporu svých cílů a samozřejmě jsou schopny využít i naše životy. Když neměli problém pozabíjet milion Iráčanů či Afghánců, neměli problém podporovat hrdlořezy z ISIL, zřejmě nebudou mít ani nic proti tomu, abychom všichni odtáhli na východní frontu a ještě trochu zdrželi západní úpadek.

Trump se tím vlastně ani netají. Říká, že ho Evropa nezajímá. Respektive, co ho na Evropě zajímá, to chce přestěhovat za Atlantik. Kamala chce chromou evropskou kobylu léčit pomocí migrace z islámských zemí, Trump ji chce léčit tím, že ji donutí zaplatit za molekuly svobody a americkou ochranu a převzít financování Ukrajiny.

Udělalo by to tak každé impérium. Když nemohu porazit nepřítele, mohu se zahojit na poddaných…

Uniknout tomu lze jen jedním způsobem… vzpourou. Takovou, jakou dělá Orbán. Takovou, jakou dělá Erdogan. Takovou, jakou dělá Tokajev…

Daniel Vidlák

Článok vyšiel na portáli vidlakovykydy.