Prolog: Kniha Zjevení 17, 1-9:

Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: „Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země.“ Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství na čele měla napsáno jméno – je v něm tajemství: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. Ale anděl mi řekl: „Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohé šelmy, která ji nese. Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není; vystoupí ještě z propasti, ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života, až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude. Ať pochopí ten, komu je dána moudrost…

Skončily pařížské olympijské hry. Je zatěžko říci jejich řadovou číslici, neboť na základě úvodního ceremoniálu nevíme, zda pokračujeme s olympijskými hrami, jejichž první datum je rok 776 před Kristem, anebo zda se dotýkáme obnovených olympijských her z roku 1896, které se konaly v Athénách (nikoliv v Olympii) za účasti řeckého krále a dvou obnovitelů olympijských her, či hlavních protagonistů obnovy olympijských her, Barona Pierre de Coubertina a otce Henri Didona OP.

Úvodní ceremoniál olympijských her obsahoval aluzi na Poslední večeři od Leonarda da Vinci, která se nalézá v dominikánském klášteře v Miláně při kostele Santa Maria delle Grazie. Leonardův Milán se nám ovšem promítne i do příběhu Napoleona Bonaparta. V rámci této úvodní šarády byla také oslava popravy Marie Antoinetty, dcery naší královny Marie Terezie. Napoleon Bonaparte, když procházel pařížským bulvárem, dostává se k onomu náměstí, kde se koná poprava Marie Antoinetty, a pronesl výrok: „Toto jim nikdy nezapomenu“. Ano, nezapomněl. Ale proč Milán? Když Napoleonova vojska vtáhla do Milána a ubytovala se jedna část jakobínských vojáků právě ve zmíněném dominikánském klášteře Santa Maria delle Grazie, kde v refektáři je onen Leonardův obraz Poslední večeře. Dostává zprávu přes ordonance: „Vojáci házejí kameny a láhve na obraz Leonarda.“ Na koleně napíše vzkaz: „Zakazuji a potrestat!“ A tak můžeme říci, že Leonardova Poslední večeře nebyla vydána potupě poprvé na Pařížské olympiádě.

V mém životě považuji dvě zobrazení Poslední večeře za symbolické, ale také za rozhodující výpověď o posledních velikonočních svátcích Ježíše Krista. Jedním je pojetí Leonarda da Vinci, druhým je obraz Tintoretta, který se nalézá chrámě sv. Pavla v Benátkách. Po dlouhých přemítáních, tyto obrazy dle mého soudu zpřítomňují Janovské pojetí Poslední večeře. Původ Janova evangelia a jeho stáří je velkou diskuzí od počátku křesťanské historie až do dnešních dnů. Podle jednoho z velkých znalců, profesora Jeruzalémské biblické školy a badatele světové úrovně otce Boismarda, Janovo evangelium bylo určeno pro Samaritány. Samaritáni se uzavřeli jako určitá komunita. Byli to potomci obyvatel severního království Izraele a hájili jako posvátná Písma pouze pět knih Mojžíšových – Pentateuch. Tato skupina existuje dodnes a slaví Velikonoce podle starobylého Mojžíšova rituálu na hoře Gerazim.

Leonardova Poslední večeře není židovskou velikonoční večeří v pravém slova smyslu. Když si k ní si budeme předčítat Janův text, několik kapitol z jeho evangelia, které vyprávějí o této Poslední večeři, pak jsme vlastně na sympoziu, jež nám připomene velké postavy antiky včetně Platona. Také nám připomene určité diskuze. Ty probíhaly v renesanční společnosti, do které mistr Leonardo patřil. Onen dlouhý stůl není stůl z večeřadla. Druhý námět, obraz, jenž jsem zmínil – Tintorettův – nám připomíná Poslední večeři, která nás vrací do Mojžíšské doby do Mojžíšova vyprávění. Účastníci jsou vestoje a mají podkasané tuniky, tak jak popisuje Exodus odchod Izraelitů a jejich večeři na rozloučenou, ale také jako posilu na cestu do nové vlasti. Je to nová cesta, ale je to i návrat. Všichni stojí, Kristus drží ve zkřížených rukou chléb a kalich. V očích apoštolů je otázka: „Kdo zradí?“

Proč připomínám Janovo evangelium a proč připomínám tyto dvě scény? Protože jsou autentické a souvisí s pojetím evangelia určeného pro Samaritány. Je zde plně zastoupena ona rovina Mojžíšských Velikonoc, ale je zde také zastoupena i rovina Ježíšových Velikonoc. Zde ovšem evangelista nepřipomíná ustanovení eucharistie, protože s ním se vyrovnává v šesté kapitole, kde nám hovoří o maně, nebeském chlebu. Zase nás tedy zavádí na pouť do doby Mojžíšovy, ale také hovoří o nutnosti přijímání těla a krve, oběti beránka. Myslím, že tato skutečnost je opravdu signifikantní a důležitá pro mé přemítání o zahájení olympijských her.

Olympijské hry mají své kořeny ve Spartě. Olympijské hry jsou především součástí branné výchovy a můžeme říci vojenské společnosti. Zní nám zde slova od Thermopyl od onoho průsmyku: „My mrtví tu ležíme, jak zákony kázaly nám“. Je to zápas o vlastní rodinu, svůj domov, o svou vlast. Jsou to zákony, které chrání člověka a jeho důstojnost. Jsou to zákony, které chrání rodinu, zákony, které chrání můj národ, moji vlast. Olympijské hry nebyly světové hry, byly to hry Helady, jednotlivých helénských kmenů, států. Byly to Athény, které nechtěly jenom vojenský pětiboj, ale byly to Athény, které věděly, že válka není pro válku, ale je pro mír. Neboť Inter arma silent Musae: umění, kultura, věda se rozvíjí především v mírové době, a proto doplnily tyto hry určitým kulturním festivalem – recitace, zpěv, hudba, určitá představení. Měl jsem možnost s kněžími při výročí svatého Pavla navštívit Olympii i celý tento areál, který sportovci udržují jako chrám.

Propojení aluze na Poslední večerři je zcela evidentní. Aluze na antickou dobu Dionýsovskými bakchanáliemi je podle mého názoru absolutní výsměch antice, nejenom tedy křesťanství, protože víme, že sportovci nemohou pořádat bakchanálie, aby pak šli soutěžit.

My slavíme olympijské hry podle modelu obnovy z roku 1896. Tyto olympijské hry byly zahájeny na pláni u Athén na louce, kde sloužil Eucharistii, tedy chcete-li mši svatou, otec Henri Didon OP za účasti řeckého krále, původem z Bavorska. Proč propojili tito dva – Coubertin a Didon – historii se současností 19. století? Protože otec Didon jako voják francouzské armády zjistil, že fyzická příprava francouzských vojáků je minimální. Řekli bychom, že proti pruským vycvičeným plukům to byly bačkory. A je to on, kdo pak zavádí v církevních školách po anglickém stylu sport, tělocvik, brannou výchovu. To přivedlo i antiklerikálního ministra školství tehdejší Francie k tomu, aby požádal patera Didona o implementaci této výchovy do státních škol. A vše končí fotbalovým zápasem v dominikánském lyceu v Lille, kde toto lyceum církevních škol zvítězilo. Je to Henri Didon OP, který je autorem olympijského hesla. Je to Henri Didon, který vlastně dal olympiádě hymnu, což byla hymna zmíněného lycea.

Sport v antice, sport v naší moderní době. Kultura, vědomí a úsilí o mír a přátelství mezi národy je všelidská touha, ale je to také hlavní poselství Knihy knih, Bible, kterou nám předal Izraelský národ a kterou křesťanství dalo do vínku západní, chcete-li křesťanské civilizaci. Ta se nezrodila v Evropě ani na Západě, ta se zrodila v kolébce lidské kultury a civilizace, tedy v křižovatce, kterou je Izrael, nikoliv Palestina. Palestina je potupný název území, kterým reagovala římská okupace po obsazení a likvidaci Izraelského státu, takže provincie Judea se proměnila v Palestinu na potupu.

Kéž si každý soudný divák uvědomí tyto základní souvislosti. Olympiáda od 19. století staví na kráse, fyzické kráse, kráse člověka, i na jeho sportovním výkonu. To je tělesná stránka. Na druhé straně olympiáda také staví na kráse lidského ducha, na jeho kultuře a umění, ovšem také i na pravém přátelství. Tento prvek vneslo do obnovy olympiády křesťanství. „Neboť každý člověk se rodí svobodný“, říká slavný profesor z Valladolidu Francesco de Vitoria, když odmítne otroctví v jihoamerických koloniích.

Co říci? Jak proběhla Olympiáda? Mnozí mě předešli. Vytvořil se trojlístek olympiád 1936 – Berlín, 1980 – Moskva a nyní Paříž 2024. Olympiáda nastolila mír. Proto zmíněné tři olympiády odporují těmto zásadám. Sportovci byli zneužiti k jiným cílům: k nacismu, komunismu a k novým ideologiím, které nám vlastně říkají, že neexistuje lidská identita. Z toho důvodu také ale neexistuje právo a neexistuje ani potřeba míru a přátelství. Muž, který bije ve sportovní disciplíně boxu ženu je toho potvrzením. Ptám se: kde je Istanbulská smlouva, kde jsou její obhájci?

Bylo mnoho a mnoho případů, které nám ukazují, že Pařížská olympiáda není ta „nej“ a „top“ olympijského snažení. Na druhou stranu si však vážím všech sportovců a gratuluji jim za jejich úspěchy, za jejich postoje. Především bych chtěl poděkovat slavnému srbskému tenistovi Novaku Djokovićovi, ale také i postojům dalších politických, kulturních i duchovních představitelů, kteří poznali, že zde došlo k zneužití Olympiády určitými skupinami, které nám ovšem nezaručují ani dobrou výchovu ve školách, ani formaci. Ctitelé bakchanálií mohou vidět své projevy v takzvaných průvodech Pride. Nebylo náhodné, že v souběhu se takovýto průvod konal v Praze, v hlavním městě země, která se nazývá srdcem Evropy.

Mé přemítání není důvodem, abych někoho odsuzoval. Držím se vždy zásady: „Odsuzují se činy, neodsuzuje se člověk“. U člověka se musí počítat s přičitatelností. Tedy tento poslední soud ponechávám vám, kteří se nad těmito řádky zamyslíte. V situaci, kdy do válečného konfliktu jsou vlastně vtaženy mocnosti současného světa, velké skupiny států a národů, ve chvílích, kdy teroristický útok na kolébku Knihy knih, který se spíše rozšiřuje a získává masovou podporu politického světa, pak myslím, že měly tyto Olympijské hry vyslat úplně jiný signál. Čestní sportovci naplnění zásadou: „Mens sana in corpore sano“, nám ale dali určitou odpověď. Proto díky za ni.

Dominik Duka

Článok pôvodne vyšiel na portáli Blog.idnes.cz.