Islám, konzervatismus a budoucnost Západu

Bratislava 19. apríla 2023 (HSP/Petrhampl/Foto:TASR/AP-Mukhtar Khan)

Během těch 1400 let soužití Západu s islámem proběhla řada velkých bitev, přičemž Evropané si rádi připomínají tři slavná vítězství:

• Bitva u Tours v roce 732, kdy Frankové zastavili arabské dobyvatele,
• Námořní bitva u Lepanta v roce 1571, kde moderněji vybavené evropské loďstvo rozstřílelo flotilu osmanské říše,
• Bitvu u Vídně v roce 1683, když evropské válečnictví, jehož vývoj urychlila třicetiletá válka a následující období, ukázalo rostoucí náskok.

Mít tři velká vítězství není špatné (a ještě bychom mohli přidat pár dalších), ale muslimská strana má takových vítězství desítky. V našich učebnicích ale vesměs nenajdeme popis bitev u Kal Kadisije, Jarmuku, Jarmizanu, Belbeisu, Heliopole, Alexandrie, Sufetuly, Tabarky, Kartaga, Guadalety, Sagrajas, Alarcos, Kosova pole, Maricy, Peritoriony, Sofie, Moháče… čeští čtenáři si možná vzpomenou na tu poslední, protože tam padl český král. A mnoho zemí padlo muslimům do rukou bez velkých bitev, prostě tak, že se dobývaní nevzmohli na účinný odpor.

Jak píšu v Prolomení hradeb dvojce, „Až do nástupu moderní doby nebyly Západ a svět islámu vojensky rovnocenné. O tom svědčí i 100 milionů zabitých křesťanů a další miliony odvedené do otroctví.  To platí, i když bereme v úvahu dva velké protiútoky západního světa.

Úplnému a totálnímu vítězství Islámu zabránil pouze rychlý vývoj Evropy, reformace, renesance, průmyslová revoluce a éra vědecko-technických objevů. Respektive drtivá válečnická převaha, která s tím přišla. A islám bez dobyvatelských schopností přestává být atraktivní. Mnozí muslimové najednou zjistili, že je pro ně zcela přirozené osvojovat si stále víc z evropského myšlení, oblékání i životního stylu celkově. Že náboženství může být chápáno jako soukromá záležitost, případně odsunuto někam do společnosti folkloru a mýtu, jak to má mnoho obyvatel Západu.“

A o kus dál dodávám: „V této souvislosti je důležité připomenout, že pohled na islám jako na cosi zastaralého, je až moderní záležitostí. Lidé na Západě brali Saracény a později Osmany jako nepřátele, někdy se jich báli, někdy je nenáviděli, jejich náboženské doktríny pokládali za naprosto zvrácené, ale až do 17. století nenacházíme žádnou zmínku o tom, že by snad měli být hloupí, necivilizovaní, divošští nebo zaostalí. Žádný pocit civilizační nadřazenosti či převahy.“

Připomínám to vše, aby bylo zřejmé, jak je nesmírně naivní představa, že islamizaci můžeme zastavit návratem kamsi do minulosti. V té minulosti totiž naši předkové téměř vždy prohrávali, protože navzdory všemu odhodlání a statečnosti nedokázali být stejně efektivními válečníky jako muslimové. Ve vztahu k islámu jsou křesťanské základy Evropy důležité tím, že dokázaly zplodit vědu, techniku a schopnost neustále inovovat. A to je to, co bylo během jediné generace děsivě poškozeno – i když to možná nevidíme, protože funguje setrvačnost. Jezdíme po mostech, které postavily minulé generace. Svítí nám elektřina z elektráren, které postavily minulé generace. A spousta věcí funguje jen proto, že jsou v produktivním věku lidé, kteří se to naučili před desetiletími. S jejich odchodem znalost zmizí. Od průmyslové revoluce neměla západní civilizace dvacetiletí, kdy by se toho vybudovalo a postavilo tak málo jako po roce 2000. Klesající

životní úroveň (a v řadě skupin i zkracující se život) je dobrým dokladem.

Dá se říct, že konzervatismus má dvě složky. Tou pozitivní je oprávněná nedůvěra vůči progresivismu a odhodlání bránit „normální svět“, svůj životní styl a to, co na jsme zvyklí.

Tou negativní stránkou je vymýšlení nejrůznějších naivních utopií, jak by údajně kdysi měla fungovat „tradiční společnost“. Protože to snění už existuje spoustu let, vzniká celá literatura a vlastně obor, kde lidé navzájem odkazují na vlastní utopické texty, což může pro povrchního čtenáře vyvolávat dojem solidnosti. Ve skutečnosti je to jenom jedna z mnoha bublin, a vlastně i to patří k naší tradici. Takhle fungovala „rasová věda“ v první polovině 20. století. V 19. století pak romantický „výzkum“ údajné předkřestanské kultury, zvyklostí atd. (které byly téměř všechny vynalezeny až v 19. století). Tam to aspoň posloužilo růstu fungujících národních států. V naší situaci ta nostalgie ovšem čistě destruktivní.

Ve vztahu k islámu může být sebevražedná.

Místo nostalgie potřebujeme národní konzervatismus s vizí pro budoucnost. Ostatně, ani to není úplně nové. Stačí připomenout obrozence s obrazy Libuše a Přemysla společně s vizí moderního vzdělaného národa se svobodnými lidmi a vyspělým průmyslem.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.