Několik týdnů před invazí byl v Československu na návštěvě maršál Tito z Jugoslávie. Přímo s nejvyššími soudruhy probíral napjatou bezpečnostní situaci s celými armádami těsně za našimi hranicemi a zcela neomaleně se zeptal, kdy jako hodlá Československo mobilizovat, protože bratrský jugoslávský národ je (jako obvykle) připraven nám jít na pomoc. Vyvolal nefalšované zděšení a údiv… Mobilizovat? To nikoho ani nenapadlo.

Fáze popírání… vidíte tváří v tvář všechno to, co se brzy stane, ale prostě si to odmítnete připustit. Odmítnete uvěřit katastrofických zprávám, protože takový svět přece není. Nic z toho se nestane, protože se to přece nemůže stát. Někdo zasáhne, někdo něco udělá, vše se uklidní. Fáze popírání fungovala u Židů ještě na třídící rampě v Osvětimi. Fungovala od prvních Norimberských zákonů, přes křišťálovou noc, Terezín… a někdy fungovala dokonce ještě před dveřmi do sprch v Treblince. Fáze popírání fungovala u našich otců a dědů ještě v noci 21. srpna 1968.

Provází nás to dodnes. Ten šok, že se to pak doopravdy stalo i když se to stát přece nemělo. Šok tak velký a silný, že dodnes hýbe národním uvědoměním. Dodnes lidé plánují budoucnost podle toho, co se stalo v roce 1968. I když se mezitím Sovětský svaz změnil a rozpadl, i když se úplně změnila ruská ideologie, i když už dávno umřeli všichni ti, kteří to napláínovali a zrealizovali, i když synové dobré třetiny tehdejších okupantů jsou dneska naši ukrajinští přátelé, i když se těžiště světové moci, výroby a peněz přesunulo úplně jinam, tehdejší šok po marném popírání reality byl tak velký, že se na tom dodnes staví česká politika. Takovou sílu to tehdy mělo.

Dovedete si představit, jakou sílu to bude mít teď? Vždyť jsme v podstatě ve stejné situaci. Zprávy, že jdeme do šíleného průseru, ty tady jsou a víceméně se dostaly ke každému v této republice. První známky tohoto maléru se už zhmotňují. V podstatě už všichni známe někoho, kdo dostal likvidační zálohy na energie.

Tak jako tehdy, i dnes vláda odmítá přijmout realitu, že 40% spotřeby plynu Evropa prostě nedokáže nahradit. Tak jako tehdy, i dnes vláda očekává, že se někde (v Bruseli) něco stane. Že někdo vystoupí, přijme se nějaké správné rozhodnutí, které to všechno nakolejí zpátky a k havárii nedojde. Tak jako tehdy, si lidé nedovedou připustit, že by se mohlo stát něco víc, než malá dočasná anomálie. Dočasná chyba v systému, která ale bude napravena, protože máme hentu demokracii a to je přece ten nejlepší systém.

Tak jako tenkrát, vláda odmítá připustit, že nám nikdo nepomůže, že si každý bude chránit svůj vlastní průmysl, přijme své vlastní řešení, že pro každého bude košile bližší než kabát.

Tak jako tehdy, i dnes pokračuje realizace starých plánů. Pořád je ještě v kurzu ta čistá příroda, grýndýl, budoucnost bez komínů a bez aut. Pořád pokračují snahy o velký celoevropský dům, plný šťastných evropánků, kteří berou ohled na menšiny a vítají uprchlíky z Afriky.

Ruští spojenci vydávají varování pro své občany, ať neprodleně opustí území Ukrajiny… ale my víme, že Ukrajina slavně zvítězí, že Rusko atomovky nepoužije, že Putin bude brzy sesazen a všechno bude dobré. Nekonečné ruské zásoby surovin a obrovské výrobní komplexy mimo dostřel jakýchkoliv raket, to všechno jako by neexistovalo a nehrálo roli. Počítá se jen to, co je teď právě na frontě a Ukrajinci tam toho teď mají víc.

Všichni popíráme realitu… I my, co se honosíme, že jsme tu mediální masáž prokoukli. V šedesátém osmém začali lidé houfně utíkat přes hranice až ve chvíli, kdy se potkali se sovětským tankem. Až když popírání skončilo. Pak najednou sebrali úspory, pas, naložili auto a utekli. Kdyby to udělali dříve, mohli ještě prodat majetek a mít v novém domově kapitál do začátku. O třicet let dříve na tom stejně byli Židé. Teď jsme na tom stejně my. I když znám několik lidí, kteří prodali svůj český byznys a stěhují se pryč, jsou to jednotlivci. Jako vždycky.

Já tady sice dokolečka dokola píšu o tom, „že brzy přijedou sovětské tanky,“ ale vůbec se podle toho nechovám. Navýšil jsem trochu svoje zásoby, udělal jsem pár úprav v domě, chodím na demonstrace, snažím se pracovat na sjednocování společnosti a je mi naprosto jasné, že to nemůžeme nikdy stihnout… Ale neutíkám. Jsem pořád tady. Nepokouším se prodat dům a nechat se poslat do Indie, stavět tam lihovar. Prakticky nikdo to neděláme.

Sovětská okupace stála tento národ několik stovek životů a zanedbatelné množství zničeného majetku. Přesto se vpálila do hlav i srdcí celého národa a sedí tam pevně i po padesáti letech. Jak bude vypadat náš nový šok? Až zjistíme, že se to fakt vyplnilo? Jak bude vypadat šok ze zkrachovalého průmyslu, zničeného zemědělství, nezaměstnanosti a možná i atomovek na Ukrajině? Jak bude vypadat šok, že Němcům musíme dodávat elektřinu, které nebudeme mít dost ani pro sebe? Jak bude vypadat šok z toho, že Škodovka fakt skončí výrobu, plyn k nám stejně žádný nejde, nemáme dost energií a přicházíme definitivně o všechno?

Takhle vypadají zlomová období. Nejprve dlouhé popírání a pak šok. Jsme tomu hodně, hodně blízko.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.