Exodus, čili o problémech ex-NDR, které asi nikdo nevyřeší

Praha 9. septembra 2024 (HSP/Kechlibar/Foto:TASR/DPA-Wolfgang Kumm)

Pod minulým článkem mi na Neviditelném psu jeden z čtenářů zanechal komentář, znějící následovně: “Pane Kechlibare, mám dotaz, jak byste si představoval sjednocení Německa, aby to nebyl “zpackaný projekt”. Do východních zemí Německo nalilo (a stále nalévá) spousty peněz, a to, že jejich efekt není tak výrazný, jen dokládá, do jakého marasmu se ty země dostaly pod (fakticky) vládou CCCP. Těch 35 let zbídačování se bude napravovat nejmíň dvakrát tak dlouho (a je dost možné, že kvůli eurosocíku bude naopak bývalá BRD klesat na úroveň bývalé DDR).” (podepsán jako O.M.)

Toto je dobrý dotaz, protože člověk komentující již vzniklou situaci bude vždycky propadat komplexu generála po bitvě a snadno rozdávat odsudky. Nicméně si myslím, že přechod od komunismu se v NDR opravdu mimořádně nepovedl.

NDR byla v roce 1989 na poměry socialistického bloku v relativně dobré hospodářské kondici. Srovnám-li s tehdejším Polskem, kde opravdu obchody zívaly prázdnotou, bankovky byly potištěné nulami a smetanu pro děti jste sháněli na černém trhu, nebo s Pobaltím, zdevastovaným stalinskými deportacemi, popravami a dovozem ruské populace kvůli rozředění původních národů, tak dokonce v hodně dobré kondici. Nicméně ti Pobalťané a Poláci byli od té doby schopni udělat obrovský skok dopředu a dneska už byste tam nepoznali, že tam kdysi vládl Sajuz, buď nepřímo nebo dokonce přímo. Kdežto většina ex-NDR je zaseknuta v jakési tiché duševní stagnaci, a to přesto, že do ní skutečně napadala hromada peněz.

Peníze zkrátka nejsou všechno. Kdyby peníze byly všechno, tak Saúdská Arábie a Kuvajt by byly dynamickými centry pokroku, vědy, techniky a umění. Nejsou; peníze jsou zkrátka jenom prostředky, a hodně záleží na charakteru příjemce.

Myslím si, že to, co učinilo problém NDR unikátně neřešitelným, byl exodus živého talentu.

Ekonomové nemají takové měkké pojmy jako “talent” moc rádi. Narazil jsem kdysi i na názor, že “talent je něco jako láska, existuje to, ale jak to mám proboha kvantifikovat?” A vskutku, nejde úplně snadno určit, že Franta je o 22,7 % lepší živnostník než Karel. Nicméně lidský talent nepochybně existuje a jeho absence je velký problém. Peníze samy o sobě nedokáží vyvíjet žádnou aktivitu. Můžete za ně postavit dálnici a opravit historický dům na náměstí, ale pokud ta dálnice pak bude prázdná a nenajde se nikdo, kdo by v tom domě otevřel restauraci nebo kavárnu, tak jste zřídili jenom hezké muzeum. HDP na hlavu se tím utrácením určitě zvýšilo, ale pořád je to muzeum.

Po roce 1990 kolabovaly různé státní podniky všude možně, ve Zwickau právě tak jako v Ostravě nebo Sosnowci, byla to svého druhu také Stunde Null. Obyvatelé východního Německa ale měli jednu individuální výhodu, kterou Češi, Poláci, Litevci atd. neměli: hned vedle nich se nacházela jedna z nejsilnějších ekonomik tehdejšího světa, západní Německo, a přitom bariéra k tomu, přestěhovat se tam a najít si dobrou práci za slušné peníze, byla velmi nízká. Jazyk ten samý, žádné problémy s uznáváním vysokoškolské kvalifikace, právně to byli občané té samé znovusjednocené SRN, takže jejich zaměstnávání na všech možných pozicích nic nebránilo. Ostatní národy bývalého východního bloku na tom byly podstatně hůř. Jazykové vybavení nic moc, uznávání diplomů složité a západní státy vesměs kladly pohybu pracovní síly z Východu různé byrokratické bariéry.

(Vůbec jednou z charakteristik západoevropské migrační politiky až dodnes je to, že klade daleko větší papírový odpor vůči přistěhování lidí, kteří se chtějí dostat do Evropy legální cestou a pracovat, než vůči těm, kteří dorazí na člunu, řeknou “azyl” a stanou se klienty sociálního systému až navěky, inšalláh.)

Tím pádem měl pohyb lidí z NDR ven úplně jiný charakter než v případě Polska, ČSFR a dalších “východních” států. Z těch se převážně jezdilo na Západ za sezónní, často manuální prací, kterou už západní občané dělat nechtěli. Tahle “lopatová turistika” neodčerpávala příslušným státům ty nejtalentovanější lidi, anebo jen dočasně; studenti si vyjeli v létě natrhat jahody někam do Skotska, ale pak se vrátili studovat zpátky do Varšavy a Vilniusu. Případně tam někdo strávil dva-tři roky, vydělal si “na barák” a vrátil se zpět.

Naproti tomu exodus z porevoluční NDR byl profesionálnějšího a trvalejšího rázu. A že to byl pořádný exodus; takové Lipsko mělo 31.12.1989 celkem 531 000 obyvatel, kdežto o devět let později, na spodku celého devadesátkového propadu, pouze 437 000 obyvatel. Zrovna Lipsko se dokázalo později zase vzpamatovat, ale třeba Žitava nikoliv – dnes má jen cca polovinu lidí co v 80. letech, a procházkou po městě musíte konstatovat, že jsou to hlavně důchodci. To město je prostě na nejlepší cestě vymřít, a není samo.

NDR přišla po roce 1990 o kreativní, vzdělané a podnikavé lidi v takové míře, že se to asi nedá nahradit. Při tamní demografii už vůbec ne. Jedna z věcí, kterou vám formální HDP na hlavu nedokáže zachytit, je “podnikavý duch” populace, ale velmi dobře jej vidíte, pokud cestujete “s baťůžkem na zádech” a střídavě překračujete hranici do Polska a zpátky do Německa. Poláci jsou jaksi aktivnější. Hospody, krámky, prodej vajíček nebo medu přímo v chalupách, všude se něco staví. V bývalé NDR chcípl pes, i tu otevřenou hospodu nebo obchod s potravinami je leckdy těžké najít.

Dalo se s tím před třiceti lety něco dělat? Teoreticky ano. Udělat hned při znovusjednocení z bývalé NDR něco jako speciální ekonomickou zónu, kde by zkrátka byly poloviční daně a poloviční byrokratická zátěž. To by možná dokázalo překonat ty strukturální nevýhody, které tehdy těsně postsocialistický stát měl.

Jenomže politicky by to asi bylo neprůchodné. Kohlova CDU byla strana jednající ve shodě se zájmy průmyslových koncernů, a ty neměly žádný důvod si nějakými pobídkami pěstovat budoucí konkurenci. Naopak pro ně byla zajímavá ta uvolněná pracovní síla, která se stěhovala k nim, a která byla proti gastarbeiterům z ciziny dobře kulturně integrovaná, vzdělaná a téměř bezproblémová.

Výsledkem tohoto exodu je permanentní periferie. Někdy je to až k pláči. Navštívíte-li takové Peenemünde, najdete tam zajímavé, ale polozapomenuté a poloprázdné technické muzeum, kde se prohání hlavně mořský vítr. Přitom to není kdovíjak daleko od Berlína a s trochou snahy by se z Peenemünde mohl stát magnet na geeky z celého světa.

Tady létaly první moderní rakety, tady máte na jednom místě všechno: velkou válku, brutalitu nacistického státu, vynalézavost tehdejších inženýrů, amorální závod mezi západními spojenci a Sověty o to, kdo se dostane k německé raketové technologii jako první, a konečně samotného Wernhera von Brauna, faustovskou postavu, která uzavřela v průběhu života smlouvy s různými ďábly a ďáblíky, aby si mohla nadále dělat svoje. Dokonce i bývalá sovětská ponorka je tu zakotvena a můžete se podívat dovnitř.

V podstatě by tu mělo být permanentně narváno. Leč je to bývalá NDR a chcípl tam pes.

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.

Prečítajte si tiež

O výbušných dortech a Německu, které nespasí svět