Duka: Němečtí katolíci na rozcestí?!

Praha 21. júla 2023 (HSP/Foto:TASR – František Iván)

Důvodem k vystoupení není ztráta víry a odmítání Římskokatolické církve, ale masivně narůstá odpor jednak proti centrálnímu ÚV německých katolíků, ale rovněž tak i proti episkopátu, který nesleduje linii Římskokatolické církve v tzv. Německé synodální cestě a vytváří pozici o které papež František řekl: „Nepotřebujeme v Německu dvě evangelické církve, máme tam jednu, ta stačí“

Nejnovější statistická zpráva z Německé spolkové republiky hovoří o více než 500 tisících vystoupení z Římskokatolické církve. Prvně v historii je největší počet vystoupivších v Bavorsku. Chtěl bych předeslat, že tamější vystoupení z církve má úplně jinou podobu než tomu bylo a je např. v jiných zemích. Je výsledkem spojením statistiky z církevních daní, což je určité dědictví po Adolfu Hitlerovi. Ten kdo vystupuje nepíše, že vystupuje z církve, ale odmítá platit církevní daň. Tato dlouho diskutovaná skutečnost v samotné Německé spolkové republice a znovu se vynořila po sjednocení Německa v r. 1990 a diskutovala se tato otázka. Kardinál Ratzinger, když se stal papežem Benediktem XVI., zaujal k této diskuzi velmi zajímavé, ale teologicky přesné stanovisko. „Nelze hovořit o vyloučení a exkomunikaci z církve, protože církevní příkazy nejsou Boží příkazy. Jestliže ten kdo vystupuje odmítá podporovat církev, neznamená, že přestal být křesťanem a katolíkem.“ Ovšem Německá biskupská konference, lépe řečeno, ÚV německých katolíků (Ústřední výbor německých katolíků), byl a je jiného názoru. Takže se prosadilo, že tito lidé, kteří neplatí církevní daň, nemohou uzavřít církevní sňatek, nemohou být pokřtěny jejich děti a nemohou být také církevně pohřbeni. Na otázku, co mají tito lidé dělat, odpověděl papež Benedikt, a tuto informaci jsme obdrželi, aby se obrátili na sousední země. Také v České republice, na Slovensku, v Polsku atd. můžeme s klidem těmto lidem posloužit svátostmi a mohou tedy také i přistupovat ke zpovědi i ke Svatému přijímání.

A co vede k tomu, že se výrazně zvýšil počet těch, kteří odmítají platit církevní daň a tím vypadnou ze statistiky? (Náš obdobný problém je dobrovolné přihlášení se, které tedy nikoho pak nezavazuje.) Právě v době sjednocování Německa docházelo k velkým výhradám a bylo nutné tuto diskuzi široce otevřít. Ovšem centrální Vláda v Berlíně reagovala spolu s ÚV katolíků tak, jak jednala. Ale v situaci, ke které dochází uvnitř především římskokatolické církve v Německu jsme svědky toho, že důvodem k vystoupení není ztráta víry a odmítání Římskokatolické církve, ale masivně narůstá odpor jednak proti centrálnímu ÚV německých katolíků, ale rovněž tak i proti episkopátu, který nesleduje linii Římskokatolické církve v tzv. Německé synodální cestě a vytváří pozici o které papež František řekl: „Nepotřebujeme v Německu dvě evangelické církve, máme tam jednu, ta stačí.“ Zde musíme tedy říci, že určitý vývoj ekumenismu působí i destruktivně na obě části západního křesťanství: jak v Protestantismu, tak i v Katolické církvi. Víme také, že jsou přestupy z Anglikánské církve, víme také o přestupech z evangelických církví v západní Evropě, to jsou lidé, kteří odmítají současný moderní trend v otázce tzv. sňatků „pro všechny“, interpretace morálních zásad, interpretace Bible.

Proč Bavorsko? Je to reakce na útok, který byl vykonán na papeži Benediktu XVI. a můžeme říci také, že podobná situace se opakuje i v Porýní, tedy jsou to dvě významné arcidiecéze: Mnichov a Kolín nad Rýnem. Papežova „vina“ byla jasně prokázána, že jde o pouhou církevněpolitickou pomluvu a intriku. Nesprávná je tedy i reakce některých těchto lidí. Celá zpráva, seznam, který stál miliony korun byl odložen do archivu jako nepoužitelný pro svou nekompetentnost. Myslím, že je také zapotřebí říci ještě kromě A i B: zcela jistě, že jsou zde také lidé, kteří jsou nespokojeni s postojem Říma, lépe řečeno i s postojem papeže Františka a kuriálních kardinálů – viz jejich prohlášení – kardinála Ladaria z dikateria pro otázky víry, kardinála Ouelleta z dikasteria pro biskupy – kdy zmíněný prefekt pro biskupy žádal zastavení této cesty.

Můžeme říci, že je to bolestná situace. Připadá mi to ovšem, že reakce vedení Německé biskupské konference, jejího předsedy i mnichovského kardinála Marxe, je roněním krokodýlích slz, když oba kostatují, že církev v Německu umírá. Je zapotřebí zpytovat svědomí jakým způsobem v současné době určitá část biskupů, arcibiskupů i kardinálů plní své povinnosti, svou přísahu věrnosti.

Jen pro zajímavost mohu uvést, že i na mých sociálních sítích se objevují protesty v souvislosti s různými peticemi, kdy jejich autoři píší, že odmítají odevzdávat peníze do kostelních sbírek, z kterých jsou také placení částečně i ti kněží a řeholníci, kteří se vlastně zpronevěřují svému poslání když podporují tyto petice.

Otázka postavení Římskokatolické církve v Německu by byla na vědeckou studii. Víme že se do jejích dějin zapsal nešťastný Augšpurský sněm 1555 mezi katolíky a luterány. „Čí vláda, toho náboženství.“ My známe jenom jednu stranu mince, kdy právem kritizujeme zákaz všech ostatních křesťanských denominací kromě Katolické církve. Český král dynastie Habsburků byl katolík. Tedy čí vláda, toho náboženství. V jednotlivých německých zemích víme, že stačí potok a cesta, která dělí hranice protestantských vládců, knížat, měst, a katolických knížat a měst a tam nastupuje toto rozdělení. Víme, že i v současném Švýcarsku platí podle této zásady omezení v nekatolických kantonech pro Katolickou církev. Není tomu ale již naopak. Čili tyto určité diskriminace stále existují.

Pak bychom se museli zamýšlet nad rozhodnutím císaře Viléma I. po vyhrané bitvě u Lipska, kdy vydává dekret po vzoru ruských carů: jsem hlavou všech protestantských církví, já německý císař (volná citace). Protestantské církve se staly státní církví. Rozhodnutím železného kancléře Bismarcka, který odňal Římskokatolické církvi v Německé říši – on velký strůjce ideje Velkoněmecké říše – právní subjektivitu, kdy v rámci kulturního boje byla polovina římskokatolických biskupů ve vězeních, byly rušeny řády způsobem, který dosahuje známé aktivity ÚV KSČ v r. 1950, ovšem, musíme přiznat, bez jejich věznění a posílání do PTP, vytvořil se Ústřední výbor katolíků v jehož čele nestojí duchovní, ale stojí laik. To se projevuje tedy i v současné církevní politice Římskokatolické církve v Německu, ale také v postoji Spolkové republiky Německo s hlavním městem: Berlín.

Změna není tak snadná, že by se mohlo vydat nějaké prohlášení, protože se jedná o instrument, který vychází z konkordátu, který byl podepsán nunciem Pacellim a kterým byla navrácena římskokatolické církvi právní subjektivita. Ale už onen zvláštní model v kterém vedle biskupské konference vstupuje do řízení církve zmíněný ÚV německých katolíků, nebyl odstraněn a vlastním vývojem přešel i do Spolkové republiky Německo (hl. m Bonn), ovšem v jiné politické a ideové situaci.

Toto moje vyjádření je určitým způsobem, jak jsem naznačil, zkratkovité, ale je důležité, aby odpovědělo na některé převážně zmatečné informace, které procházejí našimi médii – katolické nevyjímaje.

Dominik Duka, kardinál.

Článok pôvodne vyšiel ako blog na blog.aktualne.cz.