Doba dronová

Praha 9. novembra 2023 (HSP/Kechlibar/Foto:TASR – Veronika Mihaliková)

Když roku 1914 začala první světová, nastupovali francouzští vojáci do pole v červených kalhotách a kavalerie byla považována za zásadní součást každého vojska. O čtyři roky později by už si nikdo červené kalhoty do boje nevzal, a o pohasínající slávě jezdectva, které předtím dominovalo evropským bitvám dobrých 1500 let, už se taky moc nepochybovalo. Nad frontami létala letadla a bahnem země nikoho se plazily první, ještě dost nedokonalé, tanky

Je to jeden z největších paradoxů lidstva, ale válka akceleruje technologický vývoj způsobem, jaký jsme v míru neschopni napodobit. Jedním důvodem je asi to, že válečné potřeby zkratují obvyklou byrokracii. Tam, kde by se v míru nad nějakým nápadem nejdřív musela sejít komise a zjistit, zda se vejde do budgetu pro přespříští rok – samozřejmě až po důkladném posouzení právním oddělením – tam ve válce obvykle nastupuje přístup “včera bylo pozdě”. Druhý důvod je asi ten, že klasické protekční a korupční vlivy musejí ustoupit efektivitě. Funguje-li něco dobře i přesto, že autorem nápadu není populární člověk s dobrými konexemi, má větší šanci se to prosadit než v míru, kde na těch konexích záleží hodně. Atd. atd.

No dobře, co bude technologickým výsledkem rusko-ukrajinské války? Dívám-li se na současný vývoj, tak “dronová revoluce”. Drony zaplnily bojiště, drony coby pozorovatelé a drony coby spotřební materiál, sebevražedné drony a drony shazující granáty do otevřených poklopů tanků, spojovací drony, drony, drony, drony. Převážně levné drony, u kterých se neočekává moc dlouhé přežití v akci, a které se dají velmi snadno nahradit. Drony jsou nový kanonenfutr a nové kamikaze.

To bude mít nějaké důsledky.

První důsledek: změna poměrů mezi “chudými” a “bohatými”, nebo snad “velkými” a “malými”.

Velké zbraně, jako jsou stíhačky páté generace nebo tanky nacpané moderní technologií, dokáže vyrobit jenom několik firem na světě. Rovněž začínají být pěkně drahé a ministři financí na celém světě se “cukají” při pohledu na navrhované investice.

Kdežto drony není tak těžké ani drahé vyrobit, to by snad s dodávkou součástek zvenčí zvládl i Tálibán. (A nepochybně to zkusí.) Přičemž ty součástky vesměs nejsou takového charakteru, aby na ně někdo měl přirozený monopol, nebo aby šlo o utajovanou technologii, kterou je velmi těžké replikovat. Rozhodne-li se nějaké Dánsko nebo Švýcarsko, že začne montovat drony ve velkém, nebude mít až takový problém soustředit většinu výrobního řetězce na svém území a zbytek outsourcovat u dobrých přátel.

To poněkud změní bilanci vojenské síly, zvlášť v případě bránící se strany. Jste-li pětimilionový národ, nemůžete poslat do pole tři miliony vojáků, ale patrně byste v případě nutnosti dokázali vyrobit tři miliony dronů, což už dokáže i početné invazní armádě značně zkomplikovat život.

Druhý důsledek: zvýšená role umělé inteligence. Příliš mnoho lidí v současné době zaujímá pohrdavý postoj k celému poli AI a tváří se, jako by to byla pitomost určená k psaní líbivých textů na internet. Chyba, ona ta AI má více rozměrů a patří k nim i zpracování obrazu, robotické “vidění”. To je zatím dost nedokonalé, ale průběžně se zlepšuje; ony se tyhle technologie vždycky jenom zlepšují.

Největší slabinou současných dronů je skutečnost, že se dají zarušit. Bez spojení není velení a pokud nepřítel přeruší kontakt mezi operátorem a dronem, může se pohybovat po bojišti s výrazně větším sebevědomím. Tím pádem bude vznikat extrémní tlak na to, aby i ten nejposlednější dron za 1000 eur dokázal vyhledávat cíle sám, bez ohledu na to, jestli se v rádiovém spektru zrovna žení čerti nebo ne. Jinými slovy, aby na něj prostředky elektronického boje moc nezabíraly.

Zase: toto není oblast, ve které by stávající velmoci měly nějakou apriorní výhodu. Co je AI? Dostatečně výkonný čip + dostatečně vyladěný software. Čipů je plno a bude jich ještě více, protože po “čipovém hladu” z let 2021-22 se začalo mocně investovat do nových továren, a to nejen v Asii, ale i v západním světě. Software se dá kopírovat úplně zadarmo a je to opět něco, kde mají malé státy slušnou šanci konkurovat těm velkým. Podívá-li se člověk třeba na EU, velmi dobrou softwarovou scénu mají skandinávské státy, Nizozemsko, Irsko nebo Polsko. Nakonec ani ČR na tom není v programátorském světě zrovna nejhůř.

Dokážete-li naučit počítačový systém, aby rozpoznal nepřátelskou uniformu od té vaší i ve zhoršených podmínkách, pak … no, pak se dá říci, že ti budoucí Švejci, kteří se ze záhadných důvodů převlečou na hrázi rybníka do zajatecké uniformy, nedostanou žádnou příležitost, aby vysvětlili svůj “velkej vomyl”.

Třetí důsledek: baterie se stanou kritickou technologií.

Toto asi někteří čtenáři nebudou slyšet rádi, protože baterie, potažmo elektromobily, přece propaguje sv. Gréta, tudíž jsou na středopravém křídle politického spektra automaticky brány jako podezřelé a fuj. (Na některých opozičních serverech jsou k vidění úplné hatefesty proti čemukoliv elektrickému, co se hýbe.) Leč technologický vývoj se, jako obvykle, nějak klikatí kupředu, aniž by jej zajímala politická polarizace lidí kolem.

Jedním z dalších kritických parametrů dronů je totiž výdrž baterie, stejně důležitá, jako je u děla jeho dostřel. Dron, který dokáže nepozorovaně uletět 200 kilometrů, počkat někde v křoví a zaútočit na první projíždějící cisternu s palivem, je o dost lepší než ten, kterému dojde šťáva po 120 kilometrech. Samozřejmě, tady jsou nějaká fyzikální omezení, ale lidé jsou vynalézaví a rozhodně se pokusí zatlačit na meze možného. Schopnost produkovat spolehlivé baterie s velkou výdrží bude celkem zásadní pro budoucí obranyschopnost států.

Zatím mám dojem, že si to u nás úplně neuvědomujeme. Ano, armáda ČR aspoň přehodnotila svůj původní plán nakoupit pár drahých dronů ve prospěch trochu většího nákupu dronů levných; upřímně ani to úplně nestačí, protože 200 menších dronů by se v moderním konfliktu vypotřebovalo tak za půl dne, ne-li rychleji. (Zase chápu neochotu nakupovat něco po desetitisících, dokud to není odzkoušeno.) Ale velmi zásadní prvek je právě ten výrobní řetězec, který v případě průšvihu umožní produkovat drony i na vašem vlastním území, nebo aspoň v regionu (dejme tomu ve spolupráci s Poláky, Slovinci atd.), aniž byste přitom byli závislí na dodávkách komponent z Číny a z jiných exotických, potenciálně nikoliv přátelských zemí. O tom se vůbec nemluví.

Drony jsou oči, uši a munice budoucích válek. Pokud je kompletně “outsourcujeme” ven, může se nám to jednoho dne dost vymstít. Měli bychom být schopni je nejenom vyrábět, ale i vyvíjet, jinak se posuneme do pozice Aztéků, kteří proti španělským ocelovým mečům a brnění mohli z vlastních zdrojů nasadit jenom ostrý obsidián, protože nezbytnou metalurgii prostě neměli. Ačkoliv to byli válečníci par excellence, proti takovému technologickému rozdílu neměli šanci.

Hudební epilog

Severského boha Odina doprovázejí dva “živé drony”, krkavci jménem Hugin a Munin. Je to sice mytologie, ale zároveň to hezky ukazuje, že už lidé před více než 1000 lety si uvědomovali, jak výhodné by tímto způsobem bylo aspoň sbírat informace.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.