I na šírení dezinformací se tedy ústavní garance svobody projevu plne uplatní, a lze je tedy omezit jen zákonem a za podmínek čl. 17 odst. 4 Listiny, tzn. je-li to nezbytné v demokratické společnosti a jen pro dosažení prípustných cílu, tj. pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, verejnou bezpečnost, pro ochranu verejného zdraví a mravnosti. V tomto kontextu pak samozrejme platí, že škodlivost dezinformací, resp. projevu, který znaky dezinformací vykazuje, predstavuje faktor podstatný pri pomerování legitimity a nezbytnosti omezení svobody takového projevu; predstavitelných situací ústavne prípustných omezení šírení dezinformací tedy zrejme muže být více, ne však neomezene.

Ke kriminalizaci v oblasti šírení informací je vubec treba pristupovat s velkou obezretností. Benátská komise (Komise Rady Evropy pro demokracii prostrednictvím práva) opakovane zdurazňuje, že nástroje trestní represe mají být využívány jen tam, kde jiné méne omezující prostredky nejsou účinné, a s nejvetší obezretností práve v oblasti svobody projevu.

Poplašnou zprávou muže být jen takové sdelení, které lze vyhodnotit jako nepravdivé. Rozlišení mezi hodnotícím soudem, jehož prípustnost zásadne nelze podmiňovat pravdivostí, a skutkovým tvrzením není vždy jednoznačné. Projevy mají často určitou hybridní povahu, v níž se mísí konstatování faktu se subjektivním hodnocením. V pochybnostech o naplnení skutkové podstaty trestného činu je treba rozhodnout ve prospech obvineného. To se vztahuje na povahu projevu i na všechny ostatní znaky skutkové podstaty šírení poplašné zprávy, tedy i na její „poplašnost“, resp. zpusobilost vyvolat nebezpečí znepokojení části obyvatelstva. Právní predpisy omezující svobodu projevu, trestní predpisy z toho nevyjímaje, musí být vykládány a aplikovány ve prospech uplatnení této svobody. Kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státe musí v hraničních situacích vždy vést k uprednostnení její ochrany i za cenu ponechání nekterých potenciálne škodlivých projevu bez trestu, jinak riskujeme podstatne více.

Jakkoli sdelení stežovatele šírené na sociálních sítích, jež lze shrnout tak, že vláda České republiky chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi, což vyvolá jadernou odvetu, mohlo zpočátku upoutat pozornost orgánu činných v trestním rízení, z dalšího prošetrování a širšího kontextu vyplynulo, že svou povahou šlo spíše o projev politické povahy (jde o kategorizaci projevu, nikoli o vyjádrení jeho hodnoty pro demokratickou politickou diskusi). Šlo o projev odpurce vlády zamerený proti jejím plánum a politickým rozhodnutím, konkrétne proti nákupu letounu F-35. Nelze totiž prehlížet, že tvrzení, že vláda chce zaútočit jadernými zbranemi na Rusko, stežovatel neprezentoval napr. jako nejakou tajnou informaci, kterou se dozvedel, nýbrž otevrene jako vlastní intepretaci obecne známých skutečností, jakkoli absurdní a zavádející se muže jevit. Stežovatel své tvrzení založil na tom, že predstavitelé vlády tvrdí, že Česká republika je ve válce s Ruskem, a že vláda usiluje o nákup letounu F-35, které jsou schopné nést jaderné hlavice. Pokud z toho následne vyvodil (ať už vážne, či s nadsázkou), že vláda chce zaútočit na Rusko jadernými zbranemi, jde o tvrzení hybridní povahy, které má nicméne navzdory prítomným prvkum dezinformace blíže názorovému soudu než konstatování faktu, a jako takové je nelze zjednodušene prohlásit za nepravdivé ve smyslu skutkové podstaty trestného činu šírení poplašné zprávy.

Nález Ústavného súdu ČR sp. zn. I. ÚS/1927/24 zo dňa 11.03.2025

Ústavní soud rozhodí v senáte složeném z predsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudcu Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Suchým, sídlem Václavské námestí 828/23, Praha 1 – Nové Mesto, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 161/2024-342 ze dne 27. brezna 2024, rozsudku Mestského soudu v Praze č. j. 7 To 286/2023-286 ze dne 13. ríjna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 9 T 13/2023-240 ze dne 3. srpna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Mestského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníku rízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Mestského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníku rízení, takto:

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 161/2024-342 ze dne 27. 3. 2024, rozsudkem Mestského soudu v Praze č. j. 7 To 286/2023-286 ze dne 13. 10. 2023 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 9 T 13/2023-240 ze dne 3. 8. 2023 byla porušena stežovatelova svoboda projevu zaručená čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 161/2024-342 ze dne 27. 3. 2024, rozsudek Mestského soudu v Praze č. j. 7 To 286/2023-286 ze dne 13. 10. 2023 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 9 T 13/2023-240 ze dne 3. 8. 2023 se ruší.

Oduvodnení:

I.

Skutkové okolnosti veci a obsah napadených rozhodnutí

1. Posuzovanou ústavní stížností se stežovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho svoboda projevu zaručená čl. 17 Listiny základních práva svobod (dále také „Listina“) a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu melo dojít odsouzením stežovatele za výrok pronesený

na sociálních sítích, který soudy vyložily jako šírení poplašné zprávy.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 13/2023, stežovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání prečinu šírení poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnetí svobody v trvání 4 mesícu s podmíneným odkladem na zkušební dobu 18 mesícu. Uvedeného prečinu se podle soudu dopustil ve zkratce tím, že v živém vysílání na serveru YouTube a na Facebooku pronesl:

„ Tak naše vláda velice jasné fíká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček. To je to, co chce udélat naše vláda. Jestli vás todle nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbranémi, tak už nevím, co by vás ješté ze židle mohlo zvednout. Protože jestli todlencto naše vláda udélá, tak ruská strana ten útok bude opétovat a pošle jaderné hlavice na Českou republiku. Takže jestli vám nedochází, o co se snaží paní ministryné Jana Černochová, a nechává vás to klidné sedét na židli, tak seďte na gauči a užijte si téch posledních pár mésícu života. Nevím, jak jinak bych to ješté vysvétlil. “

3. Toto tvrzení pak dle soudu stežovatel dále podporoval opakovanými sdeleními o tom, že „vláda rozjíždí válku“ nebo že konkrétní vládní predstavitelé „chtéjí rozpoutat válku“.

4. Šlo o v poradí druhý odsuzující rozsudek obvodního soudu v této veci, neboť jeho predchozí rozhodnutí Mestský soud v Praze zrušil mimo jiné kvuli nejasnostem ohledne subjektivní stránky jednání stežovatele. Nový rozsudek obvodního soudu oproti tomu mestský soud napadeným rozsudkem zrušil toliko ve výroku o trestu a nove stežovateli uložil penežitý trest v celkové výmere 10 000 Kč. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stežovatelovo dovolání jako zjevne neopodstatnené.

II.

Argumentace stežovatele

5. Stežovatel je presvedčen, že výrok, za který byl odsouzen, byl vytržen z kontextu a nesprávne interpretován. Šlo do určité míry o nadsázku a tvrzení, které melo ve zjednodušené forme vyjádrit jeho názor na válečný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a na angažování České republiky v nem, zejména ve vztahu k desítkám nezodpovedných vyjádrení politických predstavitelu. Stežovatel prý navíc vycházel z názoru odborníku, kterým nemel duvod neverit a podle kterých jsou letadla, jejichž nákup Česká republika zvažovala, zpusobilá nést jaderné hlavice. Tato informace není smyšlená a stežovatel ji toliko s nadsázkou interpretoval.

6. Stežovatel dále nepovažuje za prokázané, že by jeho výrok mohl vyvolat v části obyvatelstva strach z války. Takový výklad podceňuje inteligenci radového občana, který sotva uverí tomu, že by premiér Petr Fiala mohl rozpoutat jadernou válku, pričemž se nelze domnívat, že by stežovatel mohl disponovat stejnými informacemi vojenského zpravodajství jako vládní činitelé, a informovat tak relevantne verejnost o detailech válečného konfliktu. To je podle stežovatele podstatné i z hlediska společenské škodlivosti. Jestliže jsme dnes a denne svedky výroku o tom, že jsme ve válce či se na ni máme pripravit, z úst politických a vojenských činitelu, kterí mají potrebné právomoci a informace, je oproti nim společenská škodlivost výroku stežovatele minimální. Stežovatel tudíž jen užíval svobody projevu, kterou soudy porušily.

7. Porušeno melo podle stežovatele být i jeho právo na soudní ochranu, neboť obvodní soud poté, co byl jeho první rozsudek zrušen, neodstranil veškeré nedostatky ve skutkových zjišteních, a stežovatelova vina tak nebyla nade vši pochybnost prokázána.

III.

Prubeh ŕízení pred Ústavním soudem

8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky rízení k vyjádrení k ústavní stížnosti.

9. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout, prípadne odmítnout, pričemž odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

10. Obvodní soud pro Prahu 1 navrhl ústavní stížnost zamítnout. Svobodu projevu lze podle čl. 17 odst. 4 Listiny omezit, a dojde-li k naplnení skutkové podstaty trestného činu šírení poplašné zprávy, dochází ke zneužití této svobody k šírení paniky a manipulaci s názory lidí, což má negativní dopady na jednotlivce i verejnost. Namíste podle obvodního soudu nebylo ani užití zásady subsidiarity trestní represe, neboť trestní jednání odpovídalo jiným trestným činum stejného druhu a stežovatel využil internetové platformy, tedy velice účinného prostredku, k úmyslnému šírení nepravdivé zprávy v napjaté společenské situaci. Obvodní soud neshledává ani porušení práva na soudní ochranu a související stežovatelovu námitku považuje za neurčitou.

11. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost odmítnout, prípadne zamítnout. K námitkám ohledne práva na soudní ochranu odkázalo na body 21 a násl. napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ke svobode projevu pak konstatovalo, že výrok, za který byl stežovatel odsouzen, byl jednoznačne nepravdivý a nejenže byl zpusobilý vyvolat vážné znepokojení alespoň části obyvatelstva, k takovému následku skutečne došlo. Z okolností je podle Nejvyššího státního zastupitelství zrejmé, že nešlo o nadsázku. Stežovatelova svoboda projevu tedy byla omezena v souladu se zákonem, omezení sledovalo legitimní cíl v podobe ochrany verejné bezpečnosti a bylo nezbytné, neboť šlo o naplnení naléhavé společenské potreby, aby ve verejné debate nebyly tolerovány poplašné nepravdivé výroky vzbuzující vážné znepokojení obyvatelstva. Strach je totiž zhoubný, pokud jsou jeho duvody prokazatelne nesprávné. Stežovatel mel možnost prokázat, že jednal v dobré víre, prípadne že jsou jeho tvrzení pravdivá, to se mu však nepovedlo.

12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 považuje ústavní stížnost za pokračující polemiku se skutkovými závery soudu. Odkazy stežovatele na údajné odborníky nejsou prípadné, o jejich erudici stežovatel lhal a uvedené osoby navíc nevyslovily, že by Česká republika chtela útočit na Rusko. Neprípadným shledává obvodní státní zastupitelství i odkaz na subsidiaritu trestní represe. Stežovatel je verejne známou osobou a jeho podporovatelé mu plne duverují. Tato duvera spolu s vysokou sledovaností jeho vysílání a závažností jeho sdelení aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vylučují. Podle obvodního státního zastupitelství nebyl daný výrok vytržen z kontextu, související části vysílání byly pri rozhodování o vine zohledneny.

IV.

Procesní predpoklady ŕízení pred Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávneným stežovatelem, který byl účastníkem rízení, v nemž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání príslušný. Stežovatel je právne zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je prípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

14. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od nej neočekával další objasnení veci.

V.

Posouzení duvodnosti ústavní stížnosti

V.A Ústavní garance svobody projevu obecné a v kontextu šírení dezinformací

15. Listina základních práv a svobod v čl. 17 zaručuje svobodu projevu a právo na informace. Každý má právo vyjadrovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným zpusobem, jakož i svobodné vyhledávat, prijímat a rozširoval ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl, svoboda projevu je úhelným kamenem demokratického státu a konstitutivním znakem pluralitní společnosti, nezbytným pro její chod i sebeuplatnení jednotlivce v ní [napr. nálezy sp. zn. I. ÚS 394/04 ze dne 27. 9. 2005 (N 184/38 SbNU 471), Ochrana novinárského zdroje v prípadu Charlese Jordana, či sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521), Mercedes versus trabant]. Ochrana svobody projevu je tak jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

16. Ochrana poskytovaná čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny se vztahuje nejen na projevy, které jsou prijímány príznive či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605), Rejžek v. Vondráčková]. Tyto projevy budou ostatne ochranu potrebovat nejčasteji, neboť práve svou povahou mohou vzbuzovat tendence verejné moci či společnosti jako takové je utišit nebo omezit.

17. Svobodu projevu lze (nad rámec imanentních mezí základních práv) omezit pouze

za podmínek čl. 17 odst. 4 Listiny, tedy zákonem, jde-li o opatrení v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, verejnou bezpečnost, ochranu verejného zdraví a mravnosti. Tato omezení je nutno chápat jako výjimku (viz cit. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03), která nesmí být rozširována ani extenzivne interpretována. V hraničních situacích se uplatní zásada uprednostnení výkladu ve prospech základního práva či svobody, zejména nejde-li o kolizi s jiným základním právem jiné osoby, nýbrž o kolizi s ústavne chráneným verejným dobrem [nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (91/1994 Sb., N 16/1 SbNU 113), Trestný čin hanobení vlády, Parlamentu a Ústavního soudu, a sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371), Ambulantní ochranná léčba]. Dochází-li k omezení svobody projevu prostredky trestního práva, musí tak být čineno jen za „dusledného respektování principu ultimaratio (chápaného z ústavního hlediska)“, který stejne jako u jiných ústavne zaručených práv „zaručuje, že takové omezení bude možno ješte považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním rízením“ [primerene viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489), Neoprávnený zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru]. Výklad a aplikace podústavních predpisu, jimiž dochází k omezení svobody projevu, musej í být verny temto principum.

18. Ačkoliv čl. 17 Listiny chrání každý projev, k nekterým kategoriím projevu je potreba pri jejich omezení pristupovat obzvlášť obezretne. Tak tomu je predevším u tzv. politických projevu, tedy projevu týkajících se politiky v užším smyslu i celospolečenských témat (jde o široký pojem, pod který judikatura Ústavního soudu vztahuje napr. i diskusi o pozadí české populární hudby; viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 367/03). Tyto projevy požívají nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádrit se beze strachu z postihu k vecem verejným je klíčová pro rádné fungování demokracie [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), Televizní reportáž „Soudkyne“]; je nezbytná pro uplatňování všech politických práv a ideu demokratické sebevlády. Ve verejné či politické debate jsou proto „i názory nadnesené a prehánející ústavne chránenými“ [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 100/73 SbNU 621), Školní facka].

19. Na klíčový význam svobody projevu v kontextu verejné debaty je nezbytné pamatovat i pri ruzných snahách omezit svobodu projevu za účelem ochrany demokracie a dalších hodnot pred vnitrostátními či zahraničními útoky. To je samozrejme téma vysoce aktuální práve i v kontextu obrany proti nejruznejším dezinformacím, zejména šíreným v online prostredí. Internet a sociální síte poskytuj í takrka neomezené možnosti prijímání a šírení informací všeho druhu včetne informací zavádejících, nepravdivých či lživých.

20. Ústavní soud nezpochybňuje legitimní zájem státu bránit se ruznými zpusoby proti šírení dezinformací všeho druhu [k pokusum o jejich definici a kategorizaci na dezinformace v užším smyslu, misinformace a malinformace viz napr. WARDLE, C., DERAKHSHAN, H.: Information Disorder: Toward an interdisciplinary framework for research and policy making, Council of Europe, report DGI(2017)09, 2017, s. 20], neboť mohou zpusobit vážné škody a poruchy v jednotlivých lidských životech, společnosti a v chodu demokratického státu. To ale nic nemení na popsaném postavení svobody projevu v ústavním porádku České republiky jako zásadní a trvalé hodnoty, která musí být chránená i ve svetle výzev, jež s sebou prinášejí moderní technológie v kombinaci s riziky spojenými s šírením dezinformací. I „boj proti dezinformacím“ tak musí být veden výše uvedenými principy ovládajícími jakékoli jiné omezení svobody projevu. To platí o to více práve u projevu politické povahy, u nichž je potreba mít na pameti, že každým (byť i prípustným) omezením takových projevu muže dojít k erozi presne tech hodnot, kjejichž ochrane mela omezení sloužit. Rečeno jinak, obetuje-li se v boji za demokracii svoboda projevu, nebude již za co bojovat.

21. Je treba v této souvislosti zduraznit, že ani šírení dezinformací není vyňato z dosahu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny v tom smyslu, že by je bylo možno (poté, co budou takto kvalifikovány, což samo o sobe nemusí být jednoduché) bez dalšího jakkoli omezit a postihovat za libovolným účelem. Takový výklad by byl velmi náchylný ke zneužití; vedl by mimo jiné k tomu, že by se verejnou mocí absolutizovaná a autorizovaná kategorie pravdy stala v právním i politickém diskursu nástrojem potlačení úsilí o hledání pravdy skutečné, jež z povahy veci musí být predmetem neustálé verifikace. Český ústavní porádek nezná koncepci propadnutí práv či odnetí dobrodiní ústavní ochrany tem, co si to tak zvane nezaslouží. I na šírení dezinformací se tedy ústavní garance svobody projevu plne uplatní, a lze je tedy omezit jen zákonem a za podmínek čl. 17 odst. 4 Listiny, tzn. je-li to nezbytné v demokratické společnosti a jen pro dosažení prípustných cílu, tj. pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, verejnou bezpečnost, pro ochranu verejného zdraví a mravnosti. V tomto kontextu pak samozrejme platí, že škodlivost dezinformací, resp. projevu, který znaky dezinformací vykazuje, predstavuje faktor podstatný pri pomerování legitimity a nezbytnosti omezení svobody takového projevu; predstavitelných situací ústavne prípustných omezení šírení dezinformací tedy zrejme muže být více, ne však neomezene.

22. Na podporu tohoto prístupu lze pripomenout jeden z duvodu pro garanci svobody projevu, založený na klasickém modelu tržište idejí (marketplace of ideas), na nemž mohou být informace a projevy testovány, popr. vyvráceny v pomyslné souteži s jinými pravdivými projevy a informacemi. V rozporu s tímto modelem by bylo spoléhat se na verejnou moc jako na cenzora, jehož úkolem je pečovat o čistotu verejné diskuse. Model tržište idejí se jeví jako vhodný práve pro aplikaci na projevy na sociálních sítích a platformách [TOMPROS, L. W., CRUDO, R. A., PFEIFFER, A, BOGHOSSIAN, R. The Constitutionality of Criminalizing False Speech Made on Social Networking Sites in a Post-Alvarez, Social Media-Obsessed World. Harvard Journal of Law & Technology vol. 31 (2017), no. 1, s. 88]. Na strane jedné se na nich šírí velkou rychlostí a s velkým dosahem, na strane druhé mohou být stejne rychle a účinne rozptýleny a vyvráceny protiargumenty a pravdivými informacemi, což zpochybňuje nezbytnost kriminalizace nepravdivých projevu na sociálních médiích v demokratické společnosti, zvlášte má-li verejná moc k dispozici mírnejší opatrení.

23. Ke kriminalizaci v oblasti šírení informací je vubec treba pristupovat s velkou obezretností. Benátská komise (Komise Rady Evropy pro demokracii prostrednictvím práva) opakovane zdurazňuje, že nástroje trestní represe mají být využívány jen tam, kde jiné méne omezující prostredky nejsou účinné, a s nejvetší obezretností práve v oblasti svobody projevu [z poslední doby viz napr. urgentní stanovisko Benátské komise k návrhu novely tureckého trestního zákoníku o trestném činu šírení falešných či zavádejících informací; Turkiye. Urgent Joint Opinion On The Draft Amendments To The Penal Code Regarding The Provision On “False Or Misleading Information”.

Venice Commission, CDL-Pl(2022)032 ze 7. ríjna 2022]. Rizika zneužití jsou proste príliš velká.

24. Míra ústavne prijatelného omezení svobody projevu a šírení informací se dále odvíjí od toho, zda má projev charakter skutkového tvrzení či hodnotícího (názorového) soudu (viz cit. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Rozdíl spočívá zejména v tom, že zatímco existenci faktu lze prokázat, pravdivost jejich hodnocení či názoru na ne prokázat nelze [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000 (N 19/17 SbNU 133), Článek „Existuje moravská otázka“], a prípustnost jejich vyjádrení tak ani nelze prokázáním jejich pravdivosti podmiňovat. Hodnotící soudy nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méne volne interpretují, proto platí, že „vyslovování názorových soudu, byť kontroverzních, zásadne požívá ústavní ochrany“ (cit. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/11).

25. Rozlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem ovšem nebývá vždy jednoznačné [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3819/14 ze dne 20. 2. 2018 (N 27/88 SbNU 397), Článek v dTestu „Opravdu víte, co pijete?“]. Hodnotící soudy mívají určitý skutkový základ, ve skutkových tvrzeních se zase mohou odrážet hodnoty a názory jejich autora (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve veci Karsai proti Maďarsku č. 5380/07 ze dne 1. 12. 2009, bod 33). Existuje tak i kategorie výroku „hybridních“, které v sobe kombinují skutkový základ a prvek hodnocení (viz napr. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2946/23 ze dne 26. 6. 2024, Svobodaprojevu ministra a místopfedsedy vlády v kauze Vrbétice). Hranice mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím soudem muže být rozmelňována i používáním jazykových prostredku jako nadsázky či prehánení, kterým – jak už bylo zmíneno – také náleží ústavní ochrana, obzvlášte pak v politické, resp. verejné debate (viz cit. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1511/13). Spíše než sémantika tak pri kategorizaci projevu soudem hraje často roli kontext a celkové vyznení sporného výroku (viz napr. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve veci Brasilier proti Francii č. 71343/01 ze dne 11. 4. 2006, bod 37). Výroky týkající se otázek verejného zájmu jsou každopádne často považovány spíše za hodnotící než skutkové (viz napr. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve veci Paturel proti Francii č. 54968/00 ze dne 22. 12. 2005, bod 37).

V.B Trestný čin šírení poplašné zprávy v kontextu svobody projevu

26. Kriminalizaci šírení nepravdivých zpráv (v širším smyslu dezinformace) o prírodních katastrofách, zločinech, pohromách či jiných mimorádných událostech, které vyvolávají nejruznejší škody a poruchy v chodu společnosti, lze nalézt v trestních zákonících standardních demokracií po celém svete. Jde o klasické ústavne prípustné omezení svobody projevu, které je nezbytné zejména pro ochranu práv druhých či verejné bezpečnosti. Poplašné zprávy jsou vskutku uvádeny jako typický príklad vyžadující omezení svobody projevu, a to dokonce i ve Spojených státech amerických, v nichž se jinak uplatňuje, ve srovnání s Evropou, robustní ochrana svobody projevu na základe Prvního dodatku k Ústave Spojených státu amerických – viz napr. rozsudek Nejvyššího soudu Spojených státu ve veci Schenck v. United States, 249 U.S. 47 (1919), s často citovaným diktem soudce Holmese, podle nehož by se ani nejširší ochrana svobody projevu nevztahovala na človeka, který lžive vykrikuje v divadle „horí“ a vyvolává paniku; viz též pozdejší standard ochrany svobody projevu podle prvního dodatku americké ústavy, kterou mluvčí ztrácí, pokud jeho projev smeruje k podnecování nebo vyvolání bezprostredne hrozícího protiprávního jednání a je pravdepodobné, že takové jednání podnítí nebo vyvolá – rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veci Brandenburgv. Ohio,

395 U.S. 444 (1969).

27. Prečinu šírení poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslné zpúsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nejakého místa tím, že rozširuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá; za to muže být potrestán odnetím svobody až na dve léta nebo zákazem činnosti. I v našem prostredí muže být typickým príkladem tohoto trestného činu predevším ono úmyslné lživé zakričení „horí!“ v divadle, lživé nahlášení bomby ve škole či v nemocnici apod. Práve proto trestní postih poplašných zpráv zásadne nevzbuzuje vetší ústavneprávní diskuse – postihovány jsou obvykle apolitické projevy, u kterých lze jednoznačne posoudit jejich pravdivost a které jsou zjevne zpusobilé privodit závažné a bezprostrední poruchy a škody, jimž fakticky není jak zabránit (muže dojít k ušlapání panikarících diváku, ohrožení poskytování lékarské péče, zbytečnému a nákladnému nasazení bezpečnostních a porádkových sil, které mohou chybet tam, kde jich bylo skutečne treba, atd.).

28. Stežovateli bylo práve spáchání tohoto trestného činu kladeno za vinu, ovšem ani on netvrdí, že by poplašné zprávy s ohledem na svobodu projevu trestnímu postihu vubec podléhat nemohly. Trvá však na tom, že se ho inkriminovaným jednáním nedopustil.

29. Jak vyplývá z výše uvedených východisek, není pochyb o tom, že trestní postih šírení poplašné zprávy je zásahem do ústavne garantované svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. To ale neznamená, že je bez dalšího i porušením této svobody, že jde o zásah per se ústavne neprípustný. Ústavní soud predesílá, že mu ani na pudorysu tohoto prípadu nevyvstávají žádné pochybnosti o souladu § 357 trestního zákoníku, tedy trestnosti šírení poplašné zprávy, s ústavním porádkem, najme s ústavní garancí svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. Trestní postih úmyslného šírení nepravdivých zpráv (dezinformací všeho druhu), které mají poplašný charakter a vyvolávají nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva, je in abstracto vzhledem k závažnosti hrozících následku opatrením, které lze považovat v demokratické společnosti za nezbytné zejména pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, verejnou bezpečnost a ochranu verejného zdraví (čl. 17 odst. 4 Listiny).

V.C Aplikace ústavní garance svobody projevu na stéžovatelúv prípad

30. Ústavní soud není soudem trestním, nerozhoduje o tom, zda se kdo dopustil trestného činu a jaký trest mu za to má být uložen (čl. 90 Ústavy), a do rozhodování trestních soudu z hlediska „bežné“ zákonnosti a vecné správnosti nezasahuje, ani kdyby se s jejich závery ne zcela ztotožňoval. Avšak s ohledem na kardinální význam zachování svobody projevu a práva na informace v demokratické společnosti musí posoudit, zda orgány činné v trestním rízení pri záveru, že se stežovatel trestného činu šírení poplašné zprávy dopustil, v rozporu s čl. 17 Listiny nepoužily ústavne nekonformní výklad § 357 trestního zákoníku, resp. zda pri jeho aplikaci na stežovatelovo jednání zohlednily požadavky plynoucí z ústavní garance svobody projevu, a tedy zda lze projev, za který byl stežovatel odsouzen, skutečne považovat za poplašnou zprávu vyvolávající nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva.

31. Jak bylo shrnuto výše, poplašnou zprávou muže být jen takové sdelení, které lze vyhodnotit jako nepravdivé. Stejne tak bylo zmíneno, že rozlišení mezi hodnotícím soudem, jehož prípustnost zásadne nelze podmiňovat pravdivostí, a skutkovým tvrzením není vždy jednoznačné. Projevy mají často určitou hybridní povahu, v níž se mísí

konstatování faktu se subjektivním hodnocením. V této souvislosti je nutno zduraznit, že v pochybnostech o naplnení skutkové podstaty trestného činu je treba rozhodnout ve prospech obvineného. To se vztahuje na povahu projevu i na všechny ostatní znaky skutkové podstaty šírení poplašné zprávy, tedy i na její „poplašnost“, resp. zpusobilost vyvolat nebezpečí znepokojení části obyvatelstva. Bylo také zdurazneno, že právní predpisy omezující svobodu projevu, trestní predpisy z toho nevyjímaje, musí být vykládány a aplikovány ve prospech uplatnení této svobody. Jak Ústavní soud zcela nedávno poznamenal v nálezu sp. zn. I. ÚS 1933/24 ze dne 27. 11. 2024, Magazín Legalizace, „kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státe musí v hraničních situacích vždy vést k uprednostnení její ochrany i za cenu ponechání nekterých potenciálne škodlivých projevu bez trestu, jinak riskujeme podstatne více.“ (bod 56 cit. nálezu).

32. Jakkoli sdelení stežovatele šírené na sociálních sítích, jež lze shrnout tak, že vláda České republiky chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi, což vyvolá jadernou odvetu, mohlo zpočátku upoutat pozornost orgánu činných v trestním rízení, z dalšího prošetrování a širšího kontextu vyplynulo, že svou povahou šlo spíše o projev politické povahy (jde o kategorizaci projevu, nikoli o vyjádrení jeho hodnoty pro demokratickou politickou diskusi). Šlo o projev odpurce vlády zamerený proti jejím plánum a politickým rozhodnutím, konkrétne proti nákupu letounu F-35. Nelze totiž prehlížet, že tvrzení, že vláda chce zaútočit jadernými zbranemi na Rusko, stežovatel neprezentoval napr. jako nejakou tajnou informaci, kterou se dozvedel, nýbrž otevrene jako vlastní intepretaci obecne známých skutečností, jakkoli absurdní a zavádející se muže jevit. Stežovatel své tvrzení založil na tom, že predstavitelé vlády tvrdí, že Česká republika je ve válce s Ruskem, a že vláda usiluje o nákup letounu F-35, které jsou schopné nést jaderné hlavice. Pokud z toho následne vyvodil (ať už vážne, či s nadsázkou), že vláda chce zaútočit na Rusko jadernými zbranemi, jde o tvrzení hybridní povahy, které má nicméne navzdory prítomným prvkum dezinformace blíže názorovému soudu než konstatování faktu, a jako takové je nelze zjednodušene prohlásit za nepravdivé ve smyslu skutkové podstaty trestného činu šírení poplašné zprávy.

33. Na základe takto formulovaného vyjádrení, učineného neanonymne a pod vlastním jménem, si každý divák mohl na vec učinit na základe stejných informací vlastní názor, což se ostatne i stalo, neboť ze skutkových záveru obvodního soudu vyplývá, že v diskusi k videu, v nemž sporný výrok zaznel, se rozproudila debata mezi temi, co se stežovatelem souhlasili, a temi, kterí jeho názory vyvraceli, bagatelizovali nebo zesmešňovali (zde vyniká rozdíl oproti tradične zmiňovanému výkriku „horí“ v uzavreném prostoru, kdy jsou ostatní odkázáni na víru v to, co autor uvádí, s rizikem vážných následku, pokud mu neuverí). Na povaze stežovatelova projevu pak za daných okolností nic nemení ani to, jak kategoricky své závery prezentoval, neboť to vypovídá spíše o míre vlastní (trebas i predstírané) jistoty, s jakou ke svým názorum stežovatel dospel, jistá kategoričnost je navíc pro politické projevy typická. Presto (či práve proto) je potreba k nim pristupovat jako k projevum názorovým. Ústavní soud poukazuje na trvalou potrebu zvýšené ochrany politických projevu bez ohledu na to, prostrednictvím jakých zákonných ustanovení jsou omezovány, tím spíše jde-li o nejzávažnejší omezení prostrednictvím trestní represe. Politický charakter stežovatelova projevu, či spíše politický kontext, v jakém byl učinen, mohl a mel mít v posuzované veci dopad na to, jak orgány činné v trestním rízení posoudily naplnení znaku skutkové podstaty trestného činu poplašné zprávy a zda bylo vskutku nezbytné stežovateluv projev postihnout trestne.

34. O tom, že stežovateluv projev nebyl pouhým konstatováním faktu, svedčí i diskutabilní zpusob, jakým soudy prokazovaly jeho nepravdivost. Za účelem vyvrácení pravdivosti stežovatelova tvrzení se obvodní soud dotázal vlády (a Ministerstva obrany), zda chce jadernými zbranemi zaútočit na Rusko, načež vláda zcela neprekvapive odpovedela, že nechce. Nejenže je samozrejme zcela vyloučeno, že by vláda strategické plány tak zásadního významu (bez ohledu na to, jak absurdní se orgánum činným v trestním rízení mohou jevit) sdelila soudu v trestním rízení. Tento kromobyčejne žinantní zpusob prokazování nepravdivosti tvrzení muže mít ve vztahu ke kritice vlády a interpretaci jejích kroku silný odrazující účinek, neboť muže být namítáno, že si tak vláda (jedno zda aktivne, či jen v reakci na žádost soudu) udržuje kontrolu nad tím, co jí muže být ve verejné diskusi pričítáno (v této souvislosti viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve veci Baka proti Maďarsku č. 20261/12 ze dne 23. 6. 2016, bod 167, podle nehož odrazující účinek hrozící sankce ve vztahu ke svobode projevu pusobí v neprospech společnosti jako celku). Navíc tím bylo neprimerene posíleno postavení vlády v daném trestním rízení, neboť vláde tak mohl být pričítán vliv na jeho výsledek, pričemž i pouhé zdání takového vlivu je s ohledem na naši historickou zkušenost nutno vnímat jako nežádoucí. Jak totiž Ústavní soud v jiné souvislosti uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 2617/15 ze dne 5. 9. 2016 (N 162/82 SbNU 539), Účast soudce v predvolební kampani, „s ohledem na nedávnou minulost je … treba posilovat duveru verejnosti v to, že soudní moc nepodléhá politickým zájmum“.

35. Lze dodat, že s podobne ladenými projevy se lze – v probíhající diskusi mezi (zjednodušene rečeno) odpurci a zastánci pomoci Ukrajine v ozbrojené agresi ze strany Ruska – setkat i ze strany opačného názorového proudu. Je tak napr. bežne argumentováno tím, že Rusko chce (po obsazení Ukrajiny) zaútočit i na členské státy NATO. Je jiste steží predstavitelné, že by takové názory byly interpretovány jako poplašné zprávy, jejichž pravdivost by se hodnotila podle toho, co ohledne svých plánu k dotazu soudu prozradí predstavitelé Ruské federace. Jinými slovy, k temto širším geopolitickým úvahám je nutno pristupovat spíše jako ke spekulacím, jakkoli (doufejme) divokým, jejichž pravdivost, či nepravdivost zásadne nelze dokázat a nemá ani valného smyslu se o to pokoušet.

36. To, že šlo o projev spíše politické povahy (byť s prvky dezinformace) učinený na sociálních sítích, má vliv i na posouzení naplnení dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu šírení poplašné zprávy, a sice zpusobení nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nejakého místa. Diskuse o politických či jiných celospolečenských tématech jsou často vyhrocené a naplnené tragickými scénári o tom, co se stane, pokud preváží ten či onen smer či názor. Již bylo zmíneno, že i tomuto prehánení náleží ústavní ochrana, obyvatelstvo je navíc s tímto zpusobem komunikace v politickém diskurzu do značné míry srozumeno (v opačném prípade by žilo v permanentním stavu vážného znepokojení). To, že stežovatel hovoril konkrétne o jaderných zbraních, je v tomto smeru bez vetšího významu, neboť je notorietou, že Rusko je jaderná velmoc a že riziko jaderného konfliktu je inherentní součástí každé kalkulace ozbrojeného konfliktu s touto zemí. Navíc obecne známá skutečnost, že Česká republika jadernými zbranemi nedisponuje, reálnost stežovatelem zastávaného scénáre – a tedy i jeho schopnost vydesit obyvatelstvo – minimálne v blízké budoucnosti značne relativizuje.

37. Ústavní soud dodává, že jak uvedl i Nejvyšší soud (viz bod 32 napadeného usnesení),

hrozba vyplývající z poplašné zprávy musí být relatívne bezprostrední. To je dáno mimo jiné již tím, že musí jít o zprávu „poplašnou“, jak se podává již z názvu trestného činu a jak je výslovne uvedeno v jeho skutkové podstate. Vzdálenost hrozby nadto ovlivňuje to, do jaké míry jí muže být obyvatelstvo skutečne vážne znepokojeno, jaké dusledky toto znepokojení muže mít a jak lze proti nemu prípadne bojovat, resp. je vyvracet. Nejvyšší soud sice zároveň doplnil, že bezprostrednost závisí na tom, jakým nebezpečím se hrozí, ovšem stežovatel tvrzení o útoku České republiky na Rusko jadernými zbranemi vztahoval k nákupu letounu F-35, k nemuž má dojít v horizontu let až desetiletí. Je pravda, že stežovatel zároveň uvedl, že pokud to posluchačum nevadí, mohou si užít poslední mesíce života, v daném kontextu jde nicméne o pruhlednou nadsázku, což záver soudu o zpusobení nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva ve smyslu § 357 odst. 1 trestního zákoníku významne oslabuje.

38. Také zde stojí, byť spíše pro dokreslení, za zmínku zpusob, jakým soudy zpusobení nebezpečí vážného znepokojení prokazovaly, když obvodní soud mimo jiné zmínil dopis „znepokojeného občana“ (jak sám sebe označil), který byl soudu zaslán z vlastní iniciativy autora v prubehu rízení a v nemž autor uvádí, že ho stežovateluv výrok znepokojil. Z obsahu tohoto dopisu je pritom očividné, že ač je zameren proti stežovateli, autor rizikem útoku České republiky na Rusko vubec znepokojen nebyl, neboť mimo jiné výslovne uvedl, že ho stežovatel nepresvedčil, že si nemyslí, že Česká republika na Rusko jadernými zbranemi zaútočí, a že v nem stežovatelovo vyjádrení vyvolalo pocit, že se zbláznil. Jakkoli hodnocení dukazu zásadne náleží obecným soudum, má-li tento dopis vubec nejakou dukazní hodnotu, hovorí spíše ve prospech stežovatele.

39. Obvodní soud dále poukázal na internetové komentáre k videu, v nemž byl sporný výrok vysloven, ovšem pouze jeden komentár vyjadruje strach autora, ostatní soudem zmiňované komentáre vyjadrují pouze obecný souhlas – nebo naopak nesouhlas – se stežovatelem. Jak i obvodní soud uvedl, „vetšinu komentáru pak tvorí diskuze mezi osobami obecne podporujícími názory obžalovaného a osobami prezentujícími odlišné názory“. Není pritom duvod, aby do takové diskuse k otázkám verejného zájmu z pozice arbitra vstupovaly orgány verejné moci (viz též cit. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03).

40. Lze tedy shrnout, že soudy nezohlednily prevážne politickou povahu stežovatelova projevu a kontext, v jakém byl učinen, a v rozporu s čl. 17 Listiny zvolily neprípustne extenzivní výklad § 357 odst. 1 trestního zákoníku. Současne nezohlednily ve prospech stežovatele jako obvineného pochybnosti o naplnení všech znaku skutkové podstaty trestného činu šírení poplašné zprávy, zejména nepravdivost a poplašnost jeho výroku a nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva. Námitkami procesních vad se za této situace Ústavní soud pro nadbytečnost nezabýval.

Tomáš Langášek

Článok pôvodne vyšiel na portáli pravnelisty.