Představ si nyní brzdu, která by fungovala jen za pěkného počasí. Je sucho, slunečno, dobrá viditelnost? Brzděte si dle libosti. Je mokro, nevlídno, kluzko, sněží? Křááách. Takové vozidlo by snad nikdo ani dobrovolně neukradl, natož aby za něj ještě platil.

Leč to je přesně přístup, jenž velká část německé politické sféry zaujala k ústavní dluhové brzdě, Schuldenbremse, která podle verdiktu ústavního soudu znemožňuje utratit 60 miliard eur ze speciálního covidového fondu na různé dekarbonizační projekty. Pojem “Aussetzung der Schuldenbremse“, vyřazení dluhové brzdy, se ve veřejné diskusi přemnožil. Prý je to překážka prosperity a investic, nedomyšlené opatření komplikující budoucnost Německa, zkrátka blbý výmysl předešlé politické generace. Podle představ “vysazovačů” by teď Spolkový sněm měl odhlasovat stav mimořádné nouze a na nějakou dluhovou brzdu se vykašlat.

Tato strategie může narazit hned na dvě věci. Za prvé, ne každý německý politik je úplný bezpáteřní červ a zejména nejmenší koaliční stranu, FDP, by taková nepoctivá chytristika mohla roztrhnout vedví, s katastrofálními následky pro vládu samotnou. FDP je strana, kterou její voliči nevolí proto, aby rozhazovala státní rozpočet zcela volně, a někteří její představitelé ten mandát berou vážně.

Za druhé, je to snaha obejít ústavu, přičemž celým smyslem ústavy je bránit parlamentu a vládě, aby si v běžných situacích odhlasovaly většinou jednoho hlasu cokoliv, co zrovna uznají za vhodné; v podstatě jde o právní okovy, které se dají povolit jen skrze další dodatek k ústavě, a to je i v Německu složitý proces. To znamená, že do podobné akce může ústavní soud “vrazit vidle” znovu – a vyvolat tak krizi ještě těžší, než je ta stávající. Salvadorský prezident si snad může dovolit očividně obcházet ústavu; německý kancléř nikoliv. Bude tedy veselo, rovněž proto, že náraz na dluhovou brzdu hrozí nejen celostátnímu, federálnímu rozpočtu, ale i rozpočtům některých spolkových zemí.

ČR a Německo mají velmi odlišné problémy, ale to, co mají společného, je to, že několik neblahých trendů, před kterými někteří komentátoři varovali už dávno, se teď slilo v jeden mocný proud.

V případě Německa je to stárnutí populace, dekarbonizační programy, zastaralé složení ekonomiky (hodně automobilek, málo high-tech firem) a vysoké náklady na azyl a migraci z rozvojového světa. Dekarbonizace je drahá až fantasticky, a co se migrace týče, už v dubnu 2023 odhadovaly spolkové orgány, že jen z federálního rozpočtu půjde letos na související náklady 27 miliard eur, z toho cca 10 miliard na “boj s příčinami migrace” a zbytek přímo na sociální a integrační náklady běženců v Německu. Všímáte si něčeho? To je polovina té sumy, jejíž výpadek teď řeší německý rozpočet.

(A ještě stojí za zdůraznění – u těch 27 miliard eur jde jen o federální rozpočet. Jednotlivé spolkové země a rovněž i obecní rozpočty nesou další část migračně azylových nákladů.)

Nebyli by to ovšem Němci, aby neměli rozplánovány své finance pěkně dopředu. Nákladů na azyl a migraci by prý mělo ubývat a v roce 2027 by měly klesnout jen na 17 miliard eur ročně.

To jsou přesně takové statistické odhady, které v každém inteligentnějším člověku probouzejí vnitřního vlkodlaka, protože při pohledu na podobná hausnumera můžete leda tak zoufale výt na měsíc. Staří Etruskové zaměstnávali odborníka jménem haruspex, jehož povoláním bylo vytáhnout z poraženého dobytčete játra a na základě jejich tvaru věštit budoucnost. Proti odhadům azylových a migračních nákladů německého státního rozpočtu pro rok 2027 (to jsou zatracené čtyři roky v budoucnosti, přičemž ta divoká migrace je zcela mimo kontrolu Evropy) to působí skoro jako studeně exaktní, vědecký plánovací proces.

Beru tedy nyní do ruky zlevněná játra z řeznictví Brabec a věštím: minulé i současné vlády různých zemí Evropy si odhlasovaly tolik líbivých programů a ušlechtilých závazků, že se to z normálních rozpočtů už nedá pokrýt. Buď budou muset “tisknout peníze”, nebo zvyšovat daně na úroveň, která vyvolá nepokoje podobné Žlutým vestám ve Francii.

A ta naše současná vláda není výjimkou, a nese to taky ovoce (dvojnásob proto, že ekonomicky jsme silně propojeni právě s churavějícími Němci). Za 34 let demokratické republiky jsem ještě nezažil, že by na vládu byla “nasraná” Praha i Ostrava zároveň. Obvyklý stav byl, že jedni byli spokojeni a druzí mrmlali. Tentokrát ale zuří tam i onde. Výkon vskutku jedinečný…

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.